Vyrážíme!

Tak je čas na první příspěvek no ne? 🙂

11.3.2016, Praha, letiště Václava Havla. Den D, hodina H…poslední pusy a objetí rozdány, kufry odbaveny (ještě jsem měla 1O kilo rezervu ha!) na celnici se musím držet abych se neotočila, to už bych taky nemusela posbírat dostatek odhodlání kontrolou projít…snažím se moc nepřemýšlet a soustředit se na jednotlivé úkoly…jeden krok, druhý…nějak to jde. Na security opět problém…eee. kolikrát že už jsem to letěla? A stejně v báglu vždycky něco zapomenu. Tentokrát to byl malý deodorant v postranní kapse..Váš pas a letenku – přejeme hezký den.

Sedla jsem ke svým holkám – budoucím kolegyním a přichystala se na 6hodinový let do Dubaje. Cesta nakonec utekla rychleji, než jsem čekala a to taky díky tomu, že v žádném dopravním prostředku o mě nebylo nikdy tak postaráno…no řekněte, kde vám usměvaví stevardi, kteří svou práci dělají opravdu s láskou dají deku, vyhřívaný ručník a večeři o pěti chodech včetně vanilkové zmrzliny a vína z Nového Zélandu?!

Přistání proběhlo stejně hladce jako vzlet a na letišti v Dubaji už nás převzala pracovnice z Emirates. Krátký pohled do skeneru, razítko do pasu a…“vítejte v Emirátech“. Některé věci opravdu JDOU jednoduše. Nějaké ty počáteční instrukce s vyplňováním dokumentace a po chvíli už nás mikrobusy postupně odváží do našich nových domovů v Dubaji. Tím mým se stal apartmánový komplex Al Qamzi, vzdálený asi 10 minut od letiště. Trochu si připadám jako na dovolené v Egyptě…stejné vlhko od moře a teplem se tetelící vzduch, stejné orientální písně, linoucí se z rádia a možná ještě bláznivější řidiči na silnicích. S bytem jsem nadmíru spokojená:

Z čeho už jsem takovou radost neměla byla totálně rozflákaná koupelna, která vypadala, jako by do ní někdo hodil granát…no, co..na bojové podmínky jsem zvyklá 😀 po provedení nejnutnější hygieny jsem se vděčná svalila na postel a s myšlenkou že je mi už všechno fuk jsem do pár minut, asi ve 3:00 místního času (oproti ČR plus 3 hodiny) nevěděla o světě…Osvěžující spánek nicméně netrval tak dlouho, jak by se mi líbilo…asi o 4 hodiny později na mě zazvonil párek Indů, kteří mi prý přišli „spravit tu rozflákanou koupelnu“. „Je to vaše pánové, dělejte co uznáte za vhodné.“ s těmito slovy jsem mé první návštěvníky opustila a odebrala se zpátky do svých komnat, pokračovat v aktivitě, ze které jsem byla vyrušena.

Asi za hodinu po výše zmíněném šoku se pro mě zastavila kamarádka Andy, super holčina z Prostějova, se kterou jsem se seznámila na pohovoru v Brně a společně jsme se vydaly objevovat „krásy“ místních obchoďáků a nejbližšího industriálního okolí. S peněženkou naditou dirhámy, redukcí do zásuvky a hlavou odlehčenou setkáním s blízkou duší jsem se poté vydala zpátky do svého příbytku, kde vám nyní píšu tyto řádky…Ale už to nebudu protahovat. Zítra vstávačka v 5:00 tak se na ten první den radši pořádně vyspím. Tomu teda říkám pracovní nasazení 😀

Po chatrnějším spánku plném zmatených, halucinogenních snů plných opravářů, neexistujících spolubydlících, opuštěné rodiny a kamarádů jsem se po době, která mi přišla jako věčnost – totálně dezorientovaná a vyklepaná zimou probudila zpěvem muezzína, svolávajícího místní k modlitbě. Nojo, to se člověk nemůže divit když mu přímo za barákem stojí takovýhle kolos!

12. 3. 2016, Dubaj