Konec jedné cesty

Po nezapomenutelných 10 dnech na ostrovech nás čeká zdlouhavá cesta zpět do Bangkoku. Lodí z Koh Tao vyjíždíme ve 3 odpoledne do města Chumphon. Dlouhé tři hodiny klepeme kosu na vratké lodi, co nás má dostat přes klidné vody Thajského zálivu. Kdoví proč je tady teplota nastavená na 15 stupňů a lidi se v rámci zachování vlastního zdraví chodí ohřát ven na záď.

V Chumphonu musíme počkat další 3 hodiny, než nám pojede noční autobus až do Bangkoku. V 9 hodin už se naštěstí naloďujeme na palubu a dalších 7 hodin se snažíme produktivně využít ke spánku. V 5 ráno, zastavujeme přesně na tomtéž místě, kam jsme zhruba před dvěma týdny přijeli z Kambodže. Tentokrát se ale naše ubytování nachází na opačném konci města a tak se připravíme na brzký pochod do tmy zahaleným Bangkokem. Na jistotu se vydáme k řece, kde vyčkáme na příjezd první dnešní lodi. Za 20 bátů se dostaneme přesně tam, kam potřebujeme. Mnohem lepší, než platit za drahého tuktuka nebo taxi. Do hostelu už to máme jen pár minut pěšky, ale neočekáváme, že by nás v 7 ráno někdo ubytoval. Světe div se už je ale jeden z pracovníků hostelu vzhůru a my si od něj s vděčností přebíráme klíče od pokoje. Co nejtiššeji, abychom ostatní nocležníky nezvbudili, proklouzneme do své postele a jdeme se dospat.

Celé 3 měsíce si říkáme, že si tady musíme nakoupit hordu oblečení, kterým nahradíme věci, co jsme si tady za tu dobu zničili. Klasicky jsme si tento úkol nechali až na posledních pár dní. V centru je vedle sebe několik velkých nákupních center, a tak sem jdeme zkusit štěstí. Nic moc kloudného na sebe tady ale nenacházíme, a tak veškeré své naděje upínáme k zítřejšímu víkendovému trhu. Většinu zajímavého z Bangkoku už jsme tady stihli navštívit při naší první zastávce.

V bezprostřední blízkosti nákupáků je zastrčená Erawan Shrine, malá svatyně, zasvěcená Brahmovi – bohu svtořiteli. I dnes se tady sešlo mnoho věřících, kteří si mohou zaplatit speciální skupinu zpěváků a tanečníků. Svým uměleckým výstupem podporují modlitby věřících, čímž se zvyšuje naděje na vyslyšení jejichy modliteb.

Nahlédneme taky do domu Jima Thompsona, někdejšího amerického businessmena a sběratele umění. Za 200 bátů se nám to ale zdá moc peněz za málo muziky, a tak se rovnou přesuneme ke kanálu Khlong Saen Saep, který teče hned za rohem. Lodičkou se dostaneme do historické oblasti města, kde jsme bydleli ještě nedávno a už v podvečer bloudíme večerním China Townem. Z nevinné procházky po městě se vyloupne 20ti kilometrový pochod, po kterém nás ještě další den pekelně bolí nohy.

Ráno nasedáme na skytrain – nadzemní metro, které máme jen pár metrů od ubytování. Za půl hodiny už vystupujeme na severu města, kde se nachází největší trh v celé Indočíně. Na Chatuchak Marketu prodává více než 11500 prodejců ve více než 15000 stánků zboží všeho druhu. Oblečení, starožitnosti, suvenýry, umělé květiny, elektronika, kosmetika, keramika a mnohem víc je tady rozděleno do 27 sekcí. Trh je tak obrovský a tak matoucí, že, pokud se vám tady něco líbí, doporučuje se, abyste si to hned koupili. Jinak už byste taky cestu zpátky k onomu stánku nemuseli najít. Trh je otevřený každý víkend od 9 do 6 hodin a statistiky uvádí, že sem během dvou dnů zavítá na 200.000 lidí, z velké části turisté.

Bangkok je světovou Mekkou sexuálního turismu, který je zde zcela očividně zacílený na movité cizince. Ačkoliv je oficiálně poskytování sexuálních služeb v Thajsku nelegální, ve skutečnosti se tento velmi profitující trh nachází v jakési šedé zóně a je širokou veřejností tolerován a brán jako součást tváře hlavního města. Soi Cowboy nebo Nana Plaza jsou jen jedny z mála míst, plné stripbarů, patpong show a “lehčích” podniků. Než ale strkat báty nějaké striptérce do výstřihu, raději sedáme na poslední večerní loď a jedeme na dobrou večeři a následně na Khao San road, naposled si poslechnout kvalitní Bankogský rock!

Ač se to zdá neuvěřitelné, je před námi poslední den naší cesty. A protože by žádná návštěva Thajska nebyla kompletní bez absolvování tradiční thajské masáže, hned potom, co se sbalíme, zamíříme rovnou do salonu, promasírovat několik měsíců namáhané svaly. Zdejší průměrné masáže neprobíhají úplně tak, jak jsme na ně zvyklí z Evropy. S Laďou nás uloží hned vedle sebe na matrace, oddělené od sebe jen tenkou plentou. Před masáží se převlékneme do předem připravených volných kalhot a haleny. Thajská masáž se provádí z velké části přes oblečení. Kombinuje prvky akupresury a různých pozic z jógy, kdy kromě promasírování dochází hlavně k protahování jednotlivých částí těla. Občas mi zatrne, když mi paní masérka zkroutí záda do nepřirozených poloh, až to křupne. Je to ale profesionál, takže je třeba důvěřovat. Po masáži se cítím, jako znovuzrozená, za to s Laďou si jeho masérka zřejmě nebrala žádné servítky a doslova celý člověk ho bolel ještě pár dní po masáži.

Nadzemkou opět dojedeme do nákupního centra, po kterém jsme bloudili ještě dva dny zpátky. Dnes je tady živo. Místní puberťačky tady roztávájí při výstupu zřejmě po Thajsku známých chlapeckých kapel. Do odletu nám zbývá ještě pár hodin, a tak si čekání ukrátíme návštěvou kina. Dávat 200 bátů za trochu pop cornu je čistá zlodějina, takže raději zaplujeme do obchodu a nákup si uděláme tam. Už stojíme na eskalátorech do kina, když si najednou uvědomíme, že jsme za nákup nezaplatili. Prostě jsme ho ve víru vzrušení z odjezdu naskládali do baťohu a vydali se rovnou na promítání filmu. Nejvtipnější na tom je, že si toho v těžce přeplněném nákupáku nikdo nevšiml. Asi tak na milisekundu přemýšlím, že bychom s nákupem prostě pokračovali dál, ale svědomí by nám nedalo spát, a tak jdeme poslušně zpět k pokladně a všechno řádně zaplatíme.

Malá rada. Pokud se někdo náhodou v Thajsku rozhodne pro návštěvu kina, ať klidně přijde až 45 minut po oficiálním zahájení. Sledovat takové množstí reklam a trailerů byla asi nejpromarněnější třičtvrtě hodina v mém životě. Co nás nakonec dostalo úplně nejvíc bylo pětiminutové video, ukazující video ze života Thajského krále. Jako vyjádření úcty jsme se nakonec všichni na minutu postavili a v duchu měli obdivovat vládce, který je nekonečnou inspirací pro svůj lid. V životě jsem nic takového neviděla.

Debatování o ztrhujícím výkonu Joaquina Phoenixe v roli Jokera nám vystačí na celou cestu na letiště. I když je náš let až o půl 2 ráno, i tak je letadlo do Dubaje docela plné a my jsme rádi, že jsme se na let vůbec dostali. Ještě 3 hodiny zavzpomínat na bývalém domácím letišti a už sedíme na cestě do Prahy. Doma nás přivítá příjemné podzimní počasí. Jak nám chyběl chladivý vítr a šustění listí pod nohama.

A tak skončilo naše tří měsíční putování po bývalé Indočíně. Za tu dobu jsme poznali tolik dechberoucích míst a zajímavých lidí, že by to kdekomu vystačilo na zbytek života. Ne však nám. Proto naše další kroky nevedly hned na vlakové nádraží, ale na Chilskou ambasádu. Přes všechny těžkosti se nám totiž za pomoci našich obětavých rodičů podařilo dostat víza do téhle nejvyspělejší země Jižní Ameriky. Příští článek už tedy možná bude ze zase úplně jiné části světa.

Pro teď mi nezbývá než poděkovat všem vytrvalým čtenářům za přízeň a hlavně svému muži, který mě přes veškerou mou zmatenost a organizační neschopnosti provádí všemi koutami světa. Bez vás všech by to nešlo :).

25. 10. 2019, Fryčovice