Bangkok – zpět ve městě andělů

V první polovině našeho tříměsíčního výletu jsme navštívili sever Thajska. Teď je čas vrhnout se na objevování totálně odlišného jihu.

A začínáme jak jinak než v Bangkoku. Díky bývalé práci už se mi sem podařilo dostat vícekrát, než jsme schopná si zapamatovat. S Laďou vedle mě ale tahle návštěva dostává úplně jinou perspektivu. Město je obří a navíc se sem ještě podíváme před odletem domů. První den se tedy pouštíme do objevování historického centra.

Dnešek je nezvykle horký a tak nedočkavě vyhlížíme každý stín, který by nám pomohl přežít v tomhle rozpáleném mraveništi. Blížíme se ke královskému paláci. Celý komplex je oplocený a pečlivě hlídaný královskou stráží. Fronty se zvětšují, ale po pár desítkách minut se konečně probojujeme až k hlavní bráně. Já jsem v pohodě, ale Laďův ručník, omotaný kolem pasu jako slušivá sukýnka, se pánům strážníkům moc nezamlouvá. Za 200 bátů teda Laďovi kupujeme kalhoty a jsme vpuštěni do sídla královské rodiny.

Grand palace byl dokončen v roce 1782 a kromě královské rezidence a trůní síně se zde nachází taky několik vládních kanceláří, kaplí a renovovaný chrám smaragdového Buddhy. Komplex byl vybudován na příkaz krále Ramy I., který se rozhodl přesunout centrum z jednoho břehu řeky Chao Phraya river na druhý.

Budovy jsou pozlaceny a pokryty barevnými, skleněnými mozaikami. Podstavce hlavní kaple jsou zdobeny sochami 112 stráží, kteří místo hlídají před zlými duchy. V rukou drží hady, jež kapli podpírají. Bohaté nástěnné malby uvnitř chrámu ukazují výjevy ze života Buddhy.

I když byl lístek relativně drahý (500 bathů), kromě vstupu do paláce pokrývá ještě návštěvu královského divadla. Nastupujeme tedy do malého autobusu, který sbírá neznalé turisty a ten nás zdarma odveze až k divadlu.

Představení se konají asi 4x denně a trvají kolem 25 minut. I na tak krátký čas je to ale zajímavá podívaná. Hra vypráví příběh prince Rámy, který se snaží postavit most z Indie na Srí Lanku, aby získal zpět svou unesenou ženu. Kulisy jsou více než realistické a živý hudební doprovod dělá představení o to autentičtější. Herci jsou oblečení v krásných tradičních kostýmech a maskách a pohybují se nadpozemským způsobem.

V objevování kulturního centra města pokračujeme do Wat Pho, známého jako chrámu ležícího Buddhy. Tato 46 metrů pozlacená socha nás hned ohromí svou velikostí a majestátností. Kdo si přeje trochu štěstí, může si tady zakoupit sadu mincí, které následně vhodí do několika bronzových misech. I kdyby se vám ale štěstěna vyhýbala, nastřádané peníze budou věnovány na podporu mnichů, kteří se o chrám starají.

Za prohlídku ale stojí i zbytek chrámu. 4 kaple ukrývají menší sošky 394 Buddhů sedících v pozici lotusu, které pocházejí z různých koutů Thajska. Chrám je obklopený množstvím mozaikových pagod a taky komickými vyhlížejicími čínskými sochami. Vstup do chrámu je 200 bathů.

Za pouhé 4 bathy se lodí dostaneme na druhý břeh řeky Chua Binh Minh, na kterou shlíží bělostný Wat Arun. Tento „wat“ přezdívaný jako chrám rozbřesku se podstatně liší od jiných v Bangkoku. Nespočet věží chrání hlavní pagodu, která se tyčí vysoko do výšky. Bílé mozaiky kontrastují s jinak běžně barevnými bangokskými chrámy.

Tenhle Bangkok, čistý a přehledný naprosto bourá Laďovy představy o hlučné a chaotické asijské džungli. Ujišťuju ho, že město má i tuhle stránku, ale za tou si budeme muset dojet trochu dál někdy příště.

Ayutthaya – Angkor Wat Thajska

Myanmar má Bagan, Kambodža zase Angkor Wat. Pokud jde o komplex starobylých chrámů, Thajskou obdobou by byla určitě Ayutthaya a právě tam následující den míříme. Město je sice od Bangkoku vzdálené jen nějakých 30 km, ale dostat se tam je celkem oříšek. Asi nejsnazší způsob je nasednout v centru na vlak, který do Autthayi jede něco málo přes hodinu. My ale volíme o něco levnější dopravu autobusy. Rozhodovat se ale znova, asi bychom dali přednost kolejím před ucpanými Bangkokskými silnicemi. Nejdřív je totiž třeba dostat se městskými autobusy na sever města na hlavní nádraží, odkud vyjíždí minibusy do Ayutthaiy. Jízdní řády jsou tady ale značně matoucí, respektive vůbec žádné, takže na minivan se nám daří dostat až po dvou hodinách bloudění a zkoušení různých spojů.

Do Ayutthayi se tedy dostáváme až kolem 11, což je na projížďku kolem, kterou jsme původně plánovali docela pozdě. Hned po příjezdu nás ale klasicky odchytne skupina tuk tukářů. Podaří se nám usmlouvat cenu z šílených 1200 batů na 400 a tak nasedáme na palubu náklaďáčku a už se vezeme k prvnímu chrámu Wat Yai Chaimongkhom. Vstupy jsou tady o poznání levnější než do Angkor Watu. Variují od 20 do 50 bátů za chrám, některé jsou dokonce úplně zdarma.

Stúpám v Thajsku se říká Chedi. Tahle Chedi je vysoká několik desítek metrů a vystoupat na ni je docela fuška. Nesmí tady taky chybět socha ležícího Buddhy, zahaleného do zlatého roucha.

Toto kdysi prosperující centrum Siamské říše bývalo hlavním politickým a obchodním centrem. Na úplně opačném konci archeologické oblasti leží Wat Chaiwatthanaram. Chrám se rozprostírá hned u řeky Chao Phraya a byl postaven ve stylu Khmerské architektury, kterou jsme viděli v Angkor Watu. Nad chrámem se zvedají temná mračna a do pár minut se rozpoutá pořádná bouřka. O důvod víc být rádi že jsme v  tuk tuku a ne na kole.

Přijíždíme k další soše ležícího Buddhy, který je mnohem větší než ten předešlý. Naštěstí pro nás se za pár minut déšť oslabuje a my můžeme pokračovat v objevování.

Bílá pagoda u Phukhao Thong má snad tisíc schodů, ale z vrcholku je nádherný výhled na celé okolí. Oblast kterou projíždíme je značně rozsáhlá, na kole bychom sem určitě nejeli.

Wat phra si sanphet jsou tři pagody stojící v řadě za sebou, obklopené ruinami bývalého chrámu. 400 let zpátky byl tím nejvýznamnějším v celém městě. Dříve součást královského komplexu byla využívána pouze samotným králem. Jen pár metrů odtud stojí jiný, moderní chrám, ukrývající další, tentokrát 15 metrovou sochu. Vážně by mě zajímalo, kolik Buddů už jsme za život viděli. Buddhistická architektura je sympatická, ale není moc originální. Buddha kam se podíváš!

Poslední zastávkou je Wat Mahathat, další místo, kde kdysi stával chrám. Dnes už jde jen o další ruiny, podobné těm, co už jsme dnes viděli dříve. Ale jedna věc je tady unikátní. Je jí hlava Buddhy, uvězněná v kořenech stromu, který ji obrostl. Nikdo neví, kde se tu vzala, zbytek těla sochy se totiž nikdy nenašlo. Je fajn, že některé záhady světa ještě nebyly rozluštěny.

Je zde sice ještě mnoho dalších chrámů, které jsme neviděli, ale pro představu, jak kdysi vypadalo skvělé a hlavní město Siamské říše nám to stačilo. Nasedáme na minivan zpátky do Bangkoku a po zhruba hodině už vystupujeme u zastávky metra. Skvělá příležitost využít místní podzemní dopravu. Metro tady přesně zastaví v konkrétním místě, kde se dveře otevřou až když je vagon bezpečně na místě. Přesně jak jsme na to zvyklí z Dubaje.

Jednou z nejznámějších ulic v Bangkoku, oslavující noční život je Khao San road. Tady jsou ty nejznámější bary a podniky ve městě. Cesta je lemovaná stánky se streetfoodem a oblečením. Je libo smaženého škorpiona? Bary se nezájem předhánějí, čí hudba přehluší tu druhou. Abychom utekli z tohohle blázince, raději zapadneme do jednoho baru s živou muzikou. Velké pivo je tady sice za 120 bátů, ale za ten poslech to stojí. Za večer se vystřídají 2 kapely. První je zcela složena z místních a hrají klasiky typu Oasis a Nirvana. Druhá z kapel je spíše metalová, což nám na začátek moc nekoresponduje se vzhledem hlavní zpěvačky. Drobná, krátkovlasá thajka sice působí křehce, ale to jen do doby, než začne zpívat hlubokým, nakřáplým hlasem, který by jí kdejací záviděli. Bavíme se tak dobře, že bar opouštíme až kolem jedné.

Na vegetariánském festivalu

Když člověk dospává kocovinu, nehledí moc na čas ani prostor. Takže se probouzíme tak akorát na to, abychom se stihli včas vystěhovat z hostelu. Ještě s mírným motáním hlavy stoupáme po schodech Wat Saket neboli chrámu zlaté hory. Golden Mount stojí na 80 m člověkem vytvořené hoře. Jakmile se vyškrábeme až ke zlaté stúpě na vrcholku hory, obklopí nás zeď ze zvonú a výhledy na celý Bangkok.

Vegetariánství zažívá obrovský boom po celém světě, jak si čím dál tím více lidí volí rostlinné výrobky před těmi živočišnými. V místním Chinatownu ale dostali vegetariánství na úplně jinou úroveň. Od 28. září do 7. Října tady probíhá vegetariánský festival, kdy většina restaurací a pouličních stánků nabízí nějakou formu vegetarianského menu. Původ festivalu pochází už z 19. století, když skupina čínských umělců přijela na Phuket obveselit svým vystoupením dělníky v dolech. Skupina znenadání ochořela neznámou nemocí. K překonání choroby skupina dodržovala přísnou vegetarianskou dietu a modlili se k bohům. K překvapení všech se skupina brzy uzdravila, což vyvolalo zájem místních, kteří na tento popud založili tradici vegetarianského festivalu.

Po toto období všude po městě vidíme u restaurací vyvěšené žluté vlaječky, které symbolizují, že zde najdeme jídlo bez masa. V tento den míříme do jedné konkrétní ulice v Chinatownu, kde se místní scházejí v chrámu a zapalují zde svíce. Všichni nosí oblečení bílé barvy a právě dnes se zúčastní rituálu, kdy jsou zvířata jako ptáci, ryby a želvy vypuštěny zpět na svobodu. Městem také prochází hudební průvod, vedený maketou čínského draka. Festlival je tak zajímavý, že se čínskou čtvrti procházíme celý den. Bloudíme mezi úzkými uličkami, procházíme trhy a nasáváme atmosféru místa.

Když nastane čas, přesuneme se na hlavní vlakové nádraží, odkud by měl vyjíždět náš autobus do Krabi, ležícím na jihu Thajska. Většinou kupujeme jízdenky u dopravců osobně. Máme tak jistotu, že jízdenky nejsou podvrh a navíc máme všechny informace. Tentokrát jsme ale jizdenky koupili přes internet a tak čekáme, jak to všechno dopadne. Asi 20 minut před odjezdem zjišťujeme, že dokument, který jsme po zaplacení dostali je jen voucher, nikoliv samotná jízdenka. Tu jsme měli získat kdoví jakým způsobem a následně si ji vytisknout. Tak super. Nemáme ani jízdenku, ani ponětí, kde nás vyzvednou. Ještě jednou si teda projdeme informace, které máme a jdeme se podívat do kavárny na nádraží, což by mělo být místo setkání. Jakkoliv nepravděpodobné se nám to zdá, opravdu je tady delegát naší dopravní společnosti a evidentně mu nevadí, že nemáme jízdenku. Najde si nás v systému, na triko nám přilepí nálepku, aby šlo hned vidět, kam jedeme a pošle nás bokem čekat na autobus. Ten je tady do 10 minut a k naší ulevě to není žádná rachotina, ale čistý, moderní autobus, kde se sedačky dají sklopit tak, že se i vyspíme. Na 14ti hodinové cestě to bude potřeba.

11. 10. 2019, Koh Phangan