Kampot – město soli a pepře

Kambodžu začínáme objevovat v městečku Kep. Založeno v roce 1908 jako přímořské letovisko pro Francouzskou elitu, město, které bylo během občanské války téměř zapomenuto, dnes opět začíná lákat cestovatele svými tropickými plážemi (vlastně jedinou pláží). Pokud se navíc řadíte mezi milovníky seafood, pak je toto místo přesně pro vás. Hned na pobřeží nacházíme obrovský trh, kde je ke koupi vše, co se jen dá z moře vylovit. Nesčetné druhy ryb se tady pomalu opékají na grilu, v kádích se tísní ještě živí krabi a chobotnice. Krab je koneckonců takovým symbolem Kepu. Dokonce tu mají jeho sochu, která vás vítá již při příjezdu do města.

Z hostelu si půjčujeme kola, co sotva drží pohromadě a jedeme sehnat něco k snědku. Jako vegetariáni to tady budeme mít těžké. Když není zbytí, končíme u rýže a nudlí se zeleninou. Opět se přesvědčujeme, že čím chudší země, tím dražší (alespoň v Asii to tak zdá se funguje), což na jednu stranu nechápeme, na druhou stranu to dává smysl. Nastavit vysoké ceny turistům je asi nejsnazší způsob, jak pozvednout ekonomiku země lety ruinované válkami. K našemu údivu jsou tady všechny ceny psané v amerických dolarech. Ať už jde o resturace, obchody nebo cestovní kanceláře, všude upřednostňují dolary nad svou vlastní měnou. Dokonce i bankomat se nás při výběru ptá, jestli chceme hotovost vybrat v dolarech nebo kambodžských realech.

Pokračujeme podél pobřeží. Pláž vypadá krásně, ale pro koupání v tuhle část roku docela nehostině. Kromě sochy obřího kraba míjíme taky bílou sochu nahé dámy, která měla symbolizovat někdejší ideál ženské krásy. Často se stávalo, že místní sochu zahalili kusy plastových sáčků, aby zakryli její nahé křivky. Lidé jsou zde hodně konzervativní. Šlapeme dále do údajného centra města, které je ale ve skutečnosti jenom prázdnými ulicemi. Trochu si tu připadáme jako ve městě duchů. Navíc se dost rozpršelo a tak se rychle dáváme na úprk. Než stihneme dojet na ubytování, které máme až 3 km za městem, jsme promoklí až na kost. To nám to hezky začíná. Když to počasí dopřeje, v Kepu se dá strávit pěkných pár dní. Třeba na nedalekém Rabit island nebo v národním parku, kterým vede několik pěkných stezek džunglí. Zítra ma být ale počasí hodně podobné dnešku, takže se trochu frustrovaně rozhodneme, že se zítra posuneme zase o něco dál do většího a snad trochu živějšího Kampotu.

Pozitivem místní autobusové dopravy je fakt, že vás většinou vyzvednou přímo z ubytování. Častokrát je to ale v rozmezí plus minus půl hodiny od plánovaného odjezdu, takže člověk musí být vždycky připraven dlouho dopředu. Naštěstí už sedíme v autobuse, kterým bychom za hodinu měli dojet do nedalekého Kampotu. Tahle cesta je skutečným očistcem. Silnice jsou v tak příšerném stavu, že se divím, že si na nich náš autobus neprorve gumy.

Ospalé městečko se svými zaprášenými ulicemi na první pohled úplně nezaujme. Ale stačí se tady trochu rozkoukat a člověk objeví jeho pravé kouzlo. Život si tu plyne svým pomalým tempem a tak je tady pohyb pěšky, na kole nebo i na skútru opravdu snadný. Domy Francouzského koloniálního typu se mísí s čínskými obchůdky, vybledlé okenice modré a zelené barvy a žlutá drolící se omítka stavbám dodávají na originalitě.

Včerejší deště po sobě zanechaly pěknou spoušť. Některé bloky jsou alespoň půl metru pod vodou – pro nás nepřekonatelná překážka. Pro místní jen troška adrenalinu na cestách.

Míjíme jeden z mnoha kruhových objezdů ve městě. Tenhle má ve svém středu obrovskou sochu durianu – ovoce velikosti rugbyového míče, obaleného v pichlavé slupce. Laďa už chtěl dlouho tuhle místní delikatesu vyzkoušet. Za 70 korun kupujeme na místním trhu jen malý kousek na ochutnání. Naštěstí. Ovoce má tak zvláštní texturu a vůni, že si nejdřív říkáme, že určitě musí být zkažené. Až video na youtube nás utvrzuje, že takhle je durian naprosto v pořádku. Zápach je dokonce natolik specifický a silný, že v Singapurském metru je konzumace a převážení durianu zakázáno. Chuť taky není žádná výhra. Je zvláštní, cibulovitá, skoro až česneková! To se nám zkoušení nových věcí zase jednou vymstilo. Na druhou stranu se tomuto ovoci nemůžou upřít jeho blahodárné zdravotní účinky. Snižuje hladinu cukru a riziko vzniku rakoviny, slouží jako prevence srdečních potíží a bojuje s infekcemi. Navíc je vysoce nutriční. Obsahuje snad všechny důležité vitamíny, na jaké si vzpomenete. Používá se k přípravě sladkostí, polévek, džusů a jiných dobrot.

Na největší trhu ve městě je takhle po ránu narváno. Obrovský krytý prostor je obehnaný trojitou hradbou motorek prodávajících i nakupujících. Trh je tak veliký, že je dokonce rozdělený na sekce. Ryby a mořské plody, drůbež, ovoce, zelenina… Jako v supermarketu.

Když už je toho shonu trochu moc, pokračujeme se podívat k vodě. Přes řeku Kampot tady vede starý železný most se zajímavou historií. Částečně zničený během vlády Rudých Khmérů byl později znovu opraven v mišmaši rozdílných stylů. Proto se zdá, jako by se most skládal ze dvou odlišných částí.

Naší pozornosti nemůže uniknout jedna zajímavost a to ta, že po městě celý den potkáváme postarší bělochy, kteří nevypadají úplně jako turisti. Často jde o expaty, co se přestěhovali za vidinou prostšího, pohodového života. Mnoho z nich si tady založilo evropsky vyhlížející kavárny a restaurace, čímž návštěvníkům města značně rozšířili možnosti. V nabídce tu najdete vše od pizzy přes vege burgery, jablečné koláče až po stánky prodávající bagety, džus z cukrové třtiny nebo grilovanou kukuřici.

Na pepřovou farmu

V Kampotu samotném toho není moc co dělat, ale nedaleké okolí nabízí pár možností k jednodenním výletům. K objevování se dá využít tuk tuk, nebo tour od některých cestovních kanceláří. My už klasicky volíme skútr, který nám dává svobodu zajet si kam jen budeme chtít.

Venkov začíná už pár kilometrů za městem. Chabé asfaltové silnice se promění v oranžové zaprášené cesty, cihlové domy zase v chajdy z bambusu a vlněného plechu. Tohle je svět palem a rýžových políček, vodních buvolů, bílých krav a mávajících dětí.

Svoboda pohybu je tady vykoupena příšerným stavem cest. Hluboké jámy a kaluže náš postup značně zpomalují. Občas musím ze skútru sesednout, aby Láďa mohl rozvodněnou kalužinu vůbec přejet a nevykoupat se při tom.

Mezi Kampotem a Kepem se nachází několik solných plání, kam je slaná voda dovážena z 5 km vzdáleného pobřeží. Voda se nahrne do vyhloubených polí, kde sa následně odpaří až zbydou jen krystalky soli, které se potom posbírají.

Naším cílem je dnes ale pepřová farma zvaná „La plantation“. Tady se pěstuje a vyváží jeden z nejlepších pepřů na světě. Tuto farmu před lety založil postarší francouzský pár, který se věnuje i rozvojovým projektům. Například založili školu pro místní děti, kterým později pomáhají i s přijetím na střední školy, případně se získáním stipendií na univerzity. A kdo navštívil Kambodžu tak ví, že vzdělání je asi to nejvíc, co můžete místním dát.

Prohlídka plantáže i s výkladem jednoho z pracovníků je zdarma. Mladík s dobrou angličtinou nás provádí mezi jednotlivými řádky, kde se rostlinky pepře šplhájí po bambusových tyčích vysoko k nebi. Jako ochranu před rozmary počasí tady používají palmové listí k vytvoření stínu.Zelené kuličky pepře se tady vysouší na Slunci a mění se na černý pepř, trsy červených kuliček připomínající podlouhlé jahody se zase vaří ve vodě aby se odstranila slupka a zbylo jen bílé pepřové semínko. Po prohlídce přecházíme do příjemného prostoru dřevěného přístřešku, kde následuje ochutnávka jednotlivých druhů pepře. Nejlepší jsou ty s příměsí dalšího koření. Na závěr si člověk může odpočinout v restauraci, kde vaří z lokálních surovin. My si tady jídlo nedáváme, za to ale zkoušíme čokoládovou a vanilkovou zmrzlinu s kousky pepře. Mňam!

Na vrchol Bokor Hill

V Kampotu máme ještě jeden další den, který využíváme k návštěvě národního parku Bokor. I když ono v Asii dají přízvisko národní park kde jakému kusu lesa. Na skútru potřebujeme vyjet na43 km vzdálený a 1000 m vysoký Bokor hill. Cesta po dálnici je prašná a nijak příjemná. Brzy ale vjíždíme na území parku a tady začíná práva nádhera. Kdyby nic jiného, samotná cesta na Bokor hill station je velkým zážitkem sám o sobě. Ve strmých serpentinách stoupáme stále výš, obklopeni pravou surovou džunglí. Se stoupající výškou klesá teplota, naštěstí jsme si na tenhle výlet přibalili i bundy. Místo není zase tak opuštěné jak jsme si mysleli, kromě pár turistů na skútrech a několika autobusů je tady i spousta místních. Jasně, je přece víkend.

Stanice Bokor Hill jen dnes už jen dávnou připomínkou toho, co kdysi bylo luxusním útočištěm pro ty, co si ho mohli dovolit. Dodnes se v různém stádiu rozpadu dochovalo několik koloniálních budov, které nejdříve sloužily, jako odpočinkové středisko pro Francouze. Nadmořská výška nabízela příjemný odpočinek od vlkosti a vedra v nížině a nádherné výhledy na Kampot a Thajský záliv. Když Kambodža v roce 1953 získala nezávislost, stanice byla rychle opuštěna, ale brzy poté zase obydlena Kambodžskou elitou. Svou rezidenci tu měl na krátko dokonce i král. V roce 1972 se k moci dostali Rudí Khmérové a brzy obsadili stanici kvůli její strategické pozici a blízkosti k Vietnamu. Tak to zůstalo až do 90. let, než byli RK svrženi.

Postupně zastavujeme u několika opuštěných domů. Dnešní počasí, kdy kvůli husté mlze vidíme jen na pár kroků, ještě dodává místu na strašidelné atmosféře. Minimum světla, romlácená okna a zdi prolezlé plísní by představovaly perfektní kulisy pro nějaký horor. Skoro čekám, že za rohem najdu mrtvolu.

Místo pomalu ale jistě nabírá jiného rázu. Dlouho nezůstalo bez povšimnutí a brzy se o něj začali zajímat čínští developeři, kteří mají v plánu tady vystavět luxusní resort.

Z výhledu taky moc nemáme.

Ještě se jedeme podívat k vodopádu Popokvil, který by v tuhle roční dobu měl být docela impozantní. Vstup do parku jsme měli zdarma a u vodopádu se platí jen 2000 reálu za tiket, který se potom vymění za lahev vody.

Voda v řece je tmavě hnědé barvy, není to ale tak kvůli vydaným dešťům jako kvůli příměsi železa. Samotný vodopád působí docela majestátně, ještě hezčí je prý ale zespodu, odkud jde vidět i jeho druhá část. Přeskáčeme teda na druhý břeh řeky, odkud vede cesta stezka a začíná pravý průzkum džunglí. Jdeme několik minut ale cesta ne a ne začít klesat. Musíme si teda stezku vytvořit sami. Bojujeme s lijánami i navlhlou půdou, po které je s našimi rozflákanými botami opravdu radost chodit. Přelezeme obrovský spadlý kmen i houští kapradí, které by mělo patřit spíš do pravěku a konečně staneme pod vodopádem. Výhled si ale moc dlouho neužíváme. Tentokrát pro změnu na ostrých kamenech padá Laďa a škrábance má ještě hlubší než já, když jsme lezli na kopec v Hpa-An. Navíc začíná pršet. Nejvyšší čas vrátit se, odkud jsme přišli.

Cesta nahoru je daleko větší výzva. Všechno je kluzké a nestabilní a boty nás zradí vždy, když to nejmíň potřebujeme. Několikrát navíc ztrácíme správnou cestu. A do toho už začalo pořádně pršet. Kameny, které jsme předtím relativně snadno přelezli jsou už skoro pod vodou. Co teď? Jít nebo zůstat? Nakonec to risknem. Zuby nehty se držíme oblých balvanů, které jsou naší jedinou záchranou. Ještě jeden dlouhý krok a jsme tam. To bylo o fous!

Než začne to pravé krupobití, stačíme se schovat do kryté haly s restaurací. Přečkáváme tady následující hodinu nebo dvě, než se přežene to nejhorší a my se dovážíme vydat na cestu zpět.

I přes bundy i pláštěny je příšerná zima. Co to jde jsme přilepení na skútra. Vkládáme do něj veškeré naděje. Na kluzké vozovce se nevyplatí nic uspěchat, takže jedeme relativně pomalu. Řídit s třesavkou ale taky není nejlepší nápad. Po hodině konečně sjíždíme z kopce na silnici, vedoucí do města. Teda, už dlouho jsem nebyla takhle vděčná za teplou sprchu a suché oblečení.

26. 9. 2019, Phnom Penh