Delta Mekongu

Delta Mekongu – rýžová mísa Asie. To je vodní svět, kde se lodě, domy, restaurace a dokonce i trhy plaví na nesčetných menších tocích a kanálech Mekonžského systému. Mnoho návštěvníků Vietnamu zatouží na lodi brázdit jeho vodami, ale ne všem se to splní. Na daleký a tak trochu odřízlý jih se totiž vydá jen málokdo. My se naštěstí stejně musíme dostat ke Kambodžským hranicím, takže to máme po cestě.

Mekong je dvanáctou nejdelší řekou světa a sedmou nejdelší v Asii. Jeho délka se odhaduje na 4.350 km. Z Tibetské náhorní plošiny postupně protéká Čínou, Barmou, Thajskem, Laosem, Kambodžou a nakonec Vietnamem, kde se rozvětví do množství menších ramen. Kam přesně se tedy vydat? Po Laďově vyčerpávajícím průzkumu nakonec rozhoduji. Pojedeme do města Can Tho. Jednak proto, že jde o největší město, kterým Mekong protéká, takže doprava do něj je relativně snadná a taky proto, že je od Saigonu dál, takže sem nebude jezdit tolik turistů. Autobusem se do Can Tho pohodlně dostáváme za necelé 4 hodiny.

Can Tho je politickým, ekonomickým a dopravním epicentrem delty Mekongu. Není ale zdaleka tak rušným a bláznivým velkoměstem, jak si ho představujeme. Centrum s úzkými ulicemi a francouzskou architekturou vyzařuje atmosféru poklidné vesnice, kde se každý s každým zná.

Přijeli jsme sem hlavně za jednou věcí a tím je plovoucí trh, který je zde údajně největší ve Vietnamu. Řeka je hlavní obchodní trasou mezi Čínou a zbytkem JV Asie. Stovky malých lodí se sem každé ráno sjíždějí a smněňují si nejrůznější druhy ovoce a zeleniny z okolních farem. Snad v každém hotelu by nám nabídli ranní túr na Cai Rang floating market. 50 dolarů za pár hodin na řece se nám ale dávat nechce. Raději si zkusíme něco najít ve městě.

Nemusíme chodit daleko a už si nás odchytává jedna místní dáma, která umí docela obstojně anglicky. Za 600.000 dongů nám nabízí šesti hodinovou túr na řece, což je o dost déle, než většina jiných projížděk. Po chvilce smlouvání snižujeme cenu alespoň na 500.000 dongů, což je na tak dlouhý program pořád dobrá cena. Takže Loan zaplatíme zálohu a pokračujeme podél nábřeží dále do města. Mnoha památkami Can Tho neoplývá, pagoda Chùa Ông nás ale zaujme na první pohled. Zelenému nábřeží dominuje Ho Chi Minova socha v nadživotní velikosti.

Chvíli se jen tak brouzdáme a užíváme si poklidného odpoledne. Všimne si nás ale jeden místní pán. Jde o učitele angličtiny, který je zrovna na procházce se svými deseti žáky a hned využije toho, že jsme cizinci. Přívede za námi všechny své žáky v nejrůznějších věkových skupinách a prosí nás, ať jim pokládáme otázky a prostě ať se s nimi o čemkoliv bavíme. Úroveň každého žáka je jiná ale nakonec si se všemi povídáme víc než hodinu a docela dobře se u toho nasmějeme. Nakonec se s celou skupinou ještě vyfotíme a popřejeme jim hodně úspěchů ve studiu. A k tomu ještě lepší učitele, kteří by je naučili mluvit správně. To už si ale necháváme pro sebe.

Celkově máme pocit, že tady po nás lidi nějak víc koukají. Moc cizinců se tady neotočí a tak jsme tu za nekorunované celebrity. Všichni nás zdraví a chtějí se fotit. Jedna paní nám dokonce na fotku cpe svoje dítě, to se ale hned z plných plic rozbrečí a tak si ho raději bere zpátky. Už se smráká a ulice se zaplňují lidmi. Je sobota večer a všichni se chtějí bavit. My si ale jen běžíme sehnat něco k snědku a jdeme na kutě. Čeká nás hodně brzký budíček.

V 5:30 se podle domluvy potkáváme s Loan u přístavu a ještě se dvěma dalšími kluky z Belgie nasedáme do loďky a vyplouváme do ještě do tmy zahalených vln Mekongu.
Cai Rong je od města vzdálený asi 6 km a jen se k němu dostat nám zabírá skoro hodinu. Počasí dneska není nejlepší. Obloha je beznadějně zatažená, Sluníčka se dneska nedočkáme. Co hůř, po chvíli začíná pořádně lít. Loanina bárka je naštěstí vybavena sklápěcí střechou, takže jsme před nejhorší deštěm alespoň trochu chráněni. Naše představy byly zase jednou romantičtější než skutečnost. Žádné zástupy dřevěných lodiček naložené barevným ovocem se nekonají. Nakonec potkáváme jen pár pořádných lodí, na kterých prodejci regulérně žijí. Na přídi má vždy každá loď vztyčený dlouhý kůl a na něm pro ukázku napíchnutý daný druh zeleniny nebo ovoce, který nabízí. Chytrý způsob jak se rychle zorientovat.

Z tohoto prodeje nikdo neodvádí žádnou daň, což umožňuje trhu fungovat dál. Pokračujeme po rozbouřeném Mekongu až do několik kilometrů vzdálené výrobny rýžových nudlí. Tady nám Loan ukazuje, jak se rýže mění na lepkavou hmotu, jíž potom na horkém vále roztáhnou do tvaru obří palačinky a nechají ji vysušit na proutěné lavici. Výsledný rýžový papír se pak buď nakrájí na na nudle, nebo zůstane jak je. Tenhle papír se využívá taky například na výrobu jarních závitků. Doplujeme ještě na jeden, o hodně menší market. Z jedné loďky si kupujeme kávu a Loan nám ještě zařídí mísu banánů a dračího ovoce. Pak už se stavíme jen do nedaleké restaurace na oběd, než se vydáme na cestu zpět do přístavu Can Tho. Loď kormidluje Loanin nový muž a ona se tak může zabývat naší zábavou. Z rákosového proutí vytváří jedno zvířátko origami za druhým. Rybu, holuba, kobylku. Má vážně talent! Vyrábí nám i přírodní šperky – prsteny, náramky a náušnice.

Ptáme se Loan, jestli je pořádání výletů na lodi její jediný příjem. Odpovídá, že ano. Pár let zpátky pracovala pro jednu cestovní kancelář, která ji ale dávala jen minimální mzdu. Ale jen do doby, než ji jeden zákazník přiměl ne myšlenku, že by si daleko lépe vedla sama. Loan tedy začala pracovat sama na sebe a přibrala k sobě tohoto pána, který se po roce stal jejím manželem. Před 14 lety ho i s malou dcerkou opustila bývalá žena a od té doby už je nikdy neviděl. Potom se různě potoulal, i po Kambodži a dělal různé práce, za které nikdy nedostal zaplaceno. S Loan se mu tedy musel život dost zlepšit. Ona sama má z bývalého manželství dvě děti. Dcera bydlí ve městě jen několik kilometrů od Loan, takže se s ní může vidět každý den. O svém mladším synu už ale neslyšela na tři roky. Jako mladší si uvědomil svou transsexualitu a odešel pryč, hledat místo, kde by byl šťastný. Teď je z něj tzv. Lady boy a se svou mámou už se vůbec nestýká. I přes náročné životní zkoušky je Loan stále neuvěřitelně plná optimismu a my tak díky ní měli možnost prožít jedno nezapomenutelné dopoledne na „matce řece“, která přináší život celé JV Asii.

Trochu jiný Mekong

Abychom okusili trochu jiný Mekong, z Can Tho se přesunujeme až na hranice s Kambodžou do města Chau Doc. 30 km na jih najdeme Tra Su forest, který je domovem pro 140 druhů rostlin a 70 druhů ptáků. Na motorce dojedeme až k vstupu do parku, kde zaparkujeme a zaplatíme vstup. Dohromady platíme 260. 000 dongů, což je částka za celou loď, na kterou se vejde asi 12 lidí. Při větší skupině tedy takový výlet vyjde za pusu.

Nejdřív nastupujeme na jednu loď, která nás převeze přes menší kanál. Jen pár metrů se projdeme k malému přístavu, odkud už vyplouvají lodě do zaplaveného lesa. Nalodíme se a náš průvodce nás naviguje někam, co vypadá jako zelený plovoucí koberec. Lekníny tady rostou tak hustě, že si musíme připomínat, že jsme pořád na vodě. Vidíme ledňáčky na lovu a kachny, schovávající se v hustém porostu. Kanál se rozšiřuje a zase zužuje, různě zatáčí a zase narovnává a my si můžeme vykroutit krky, abychom dohlédli za stromy, kde se procházejí bílé volavky. Tra Su je také mangrovový les, zaplavený po většinu roku. Zkroucené kmeny nízkých stromů ještě povzbuzují dojem, že jsme na souši.

Brzy připlujeme k pevnině, kde se krátkou procházkou mezi dvěma kanály dostaneme k menší kánoji pro dva lidi. Další veslař nás bere na patnácti minutovou projížďku mělkým kanálem. S kánojí se tady pohybujeme skoro neslyšně, což je k pozorování místní zvěře perfektní.

Procházíme se mezi dvěma kanály, obklopeni vysokými stromy se světle šedou kůrou, která se ve velkých částech odlupuje od kmenů. Vypadá to, jako by se samy stromy svlékaly s kůže. Tajemné ticho prořízne jen občasný zpěv ptáků. Za 15.000 se můžeme projít po dřevěné lávce, která nás zavede do samotného srdce lesa. Odměněni jsme těmi nejkrásnějšími výhledy. Dobrodružství nás zavede až k opičímu mostu, kde se na tenkém bambusovém kmenu můžeme projít až hluboko mezi stromy. Nic nám tady nestojí v cestě.

Dojdeme až k 25 m vysoké pozorovací věži, ze které máme pohled z ptačí perspektivy. Vidíme desítky bílých volavek, houpající se v korunách stromů a v dálce se tyčící horu Nui Sam.

Neochotně nasedáme na poslední motorovou loď, kterou se dostaneme zpátky ke vstupu. Cesta nám teď zabírá už jen pár minut a brzy už sedíme na motorce a vracíme se zpět do Chau Docu. Ještě vystoupáme na Sam Mountain, jedinou horu, která se vypíná v jinak naprosto plochém terénu.

I když už jsme jen kousek od hraničního přechodu, další den se autobusem vydáváme na úplný jih Vietnamu do města Ha Tien. Přechod do Kambodže provedeme tady. Lépe nám to pasuje do naší další trasy. Ha Tien není sám o sobě nijak zvlášť zajímavý, takže spíše odpočíváme a plánujeme další kroky.

Komický přejezd 

18. září je posledním dnem, který máme na opuštění Vietnamu. Vstáváme o půl 7 (což je nás hodně brzy!), abychom stihli ranní autobus do městečka Kep. Tak čekáme v domluvený čas připraveni v plné polní před hotelem. Ale uplyne 10, 15, 20 minut a náš autobus pořád nikde. To už jsme párkrát zažili, takže raději voláme chlapíkovi, přes kterého jsme lístky zařizovali. Podle rozmrzelého hlasu jsme ho právě vzbudili. Tak se ptáme kde že je teda ten bus, načež nám chlapík otráveně odpovídá, že bus je porouchaný, takže ráno nic nepojede. Paráda. Co teď, čekat na odpolední spoj, co jede v jednu, nebo se snažit hranici nějak složité přejet tuktuky? Chvíli jen tak sedíme a přemýšlíme, co dál, když najednou před hotelem zastaví menší dodávka, z níž vyjde mladý kluk, beze slova na nás kývne a ukáže na naše krosny. Tak jo, jedeme. Nastoupíme, po pár metrech nás vyhodí u kanceláře, kde zaplatíme a rozjedeme se k hranicím. Nechápeme, co se právě stalo, ale jsme rádi, že nemusíme vymýšlet plán B.

Po asi 10 minutách dojedeme k přechodu. Předáme úředníkovi pas, aby nám do něj dal výstupní razítko a je to. Takhle brzo ráno a v tomhle období tady nikdo není, takže jde o záležitost jen na pár minut. Ještě pár desítek metrů abychom přešli územím nikoho a dostáváme se ke Kambodžské straně. O přechodech do Kambodže jsme toho slyšeli hodně nemilého, takže se jen modlíme, aby šlo vše hladce. Tahle země je asi nejzkorumpovanější na tomhle poloostrově a úředníci se turisty často snaží oškubat o peníze na víc. Děje se to i nám. I když správně bychom za víza měli každý platit 30 USD, jsme nuceni dát ještě 5 dolarů na víc, které jdou úředníkovi přímo do kapsy. Na letišti by se tohle nestalo, ale tady nás bohužel mají v hrsti. Zaplať, nebo nepřejdeš. Tím naštěstí to nejhorší končí. Do pár minut máme víza v pase, dáme otisky prstů a ofociálně vstupujeme na půdu Kambodžského království.

Shrnutí

Po měsíci stráveném ve Vietnamu se nám to zdá jako minimální doba na to, aby si člověk stihl s čistým svědomím projet celou zemi. Vietnam je tak velký a každá jeho část tak jiná, že by byla škoda tady strávit méně času. Ze všech navštívených zemí tohoto tripu nás nadchl asi nejvíce. Jednotlivé oblasti jsou totiž od sebe navzájem tak odlišné, že si tady prostě každý musí najít to svoje.

Finančně byl Vietnam levnější z námi už 4 navštívených zemí, ubytování, strava, doprava, všechno se dalo vybrat v pro nás rozumné cenové relaci. Z jídla nás mile překvapilo, že kromě tofu – které bylo v každé restauraci téměř standardem jsme měli na výběr i širokou nabídku podniků, kde místo masa nabízeli vegetariánskou alternativu ze sóji.  Angličtina zde není na nijak hvězdné úrovni, ale stejně jako dříve, vždy se nakonec domluvíte, na co potřebujete. Vietnamci navíc často a rádi používají google translator, který může komunikaci o něco usnadnit. Kartou zde lze platit minimálně, klíčová je tady hotovost. Ve Vietnamu operuje několik bank a bankomaty jsou běžně dostupné i v menších městech. Většinou lze ale vybrat pouze částka do 2 až 3 miliónu dongů (2 až 3 tisíce), takže jsme byli nuceni opakovaně vybírat co pár dnů. Každý vyběr je opět zpoplatněn (částky se liší, nejnižší poplatky jsme měli z AgroBank, pouze 20.000 dongů za výběr). Obecně je Vietnam bezpečnou zemí, ale ve velkých městech si člověk musí dávat pozor na zloděje na motorkách, kteří jsou schopni vás během mrknutí oka obrat o tašku, nebo o mobil, který právě držíte v ruce nebo máte schovaný v kapse. A samozřejme se svou válečnou historií se nedoporučuje v odlehlejších oblastech scházet z vyznačených cest, protože stále existují místa, která jsou velmi těžce zaminovaná.

19. 9. 2019, Kampot