Saigon – po stopách války

Saigon. Pulzující srdce celé země. Dnes největší město Vietnamu je domovem více jak 6 milionů lidí. Toto bývalé hlavní město bylo po sjednocení severu s jihem přejmenováno na Ho Chi Minhovo město. Místní mu však ani přes nelibost úřadů neřeknou jinak než Saigon.

Velkoměsto nám v mnohém připomíná Hanoj. Stejný dopravní ruch z nekonečných kolon motorek, stejná koloniální architektura. Na rozdíl od Hanoje jsou tu však silnice daleko širší a celé město působí tak nějak otevřeněji. Na Hanoji jde vidět, že si snaží udržet svůj historický ráz. Saigon se naproti tomu nezdráhá a kolem řeky pilně buduje moderní centrum plné mrakodrapů.

Z Mui Ne přijíždíme pozdě odpoledne, a vydáváme se tak prozkoumat jen bezprostřední okolí. Aniž bychom to tušili, vybrali jsme ubytování na nejrušnější třídě celého města – Bui Vien. Přes den jde o ulici jako každou jinou. K večeru se to tu ale zaplní cizinci, vyšňořenými slečnami a zaměstnanci mnoha restaurací a barů, snažící se nalákat davy do svých podniků.

Pozůstalosti války

Další den zahajujeme návštěvou War remnants museum. Obecně na muzea moc nejsme, ale kdo se chce dozvědět něco více o válce ve Vietnamu, tohle je správné místo, kde začít. Jde o jedno z nejpůsobivějších a zároveň nejrůznějších památek v Saigonu.

Celé muzeum se dělí na přízemí a dvě patra, přičemž prohlídka začíná úplně nehoře a pokračuje dolů. (Což jsme zjistili až tak po 20 minutách.) Na začátek se dozvídáme něco o historických faktech, co konfliktu předcházelo, jak vzniknul a jak se vyvíjel, což shledáváme nanejvýš přínosným. Jak se v myšlenkách vracíme do hodin dějepisu, ani jeden se v osnovách nedostáváme dál než k druhé světové. O nějaké válce ve Vietnamu jsme se dozvěděli snad jen to, že byla. Přitom šlo o jeden z nejbrutálnějších konfliktů novodobé hostorie, jehož následky si země nese dodnes. Od roku 1955 až do pádu Saigonu přišlo odhadem o život na 1.300.000 lidí z nichž většinu tvořili civilisté.

Oficiálně šlo o konflikt mezi komunistickým Severním Vietnamem, (podporováným Viet Congem, SSSR a Čínou) a Jižním Vietnamem, na jehož straně bojovaly Spojené státy a další anti-komunistické země.

Po dlouhých dvaceti letech válka skončila stažením Amerických vojsk a zavedením komunistického režimu jak ve Vietnamu, tak i v Kambodži a Laosu.

V muzeum kromě fyzických předmětů – především dochovaných zbraní, najdeme také nesčetně fotografií s jejich popisy a příběhy válečných fotografů, kteří je pořídili. Z některých až mrazí. Zvěrstva války jsou tu ukazována taková, jaká skutečně byla.

Hodně prostoru je tu věnováno i popisu problémů s použitím chemické látkyAmeričany, zvané Agent orange. Primárním cílem použití komplikovaného hebricidu byla defoliace – neboli odlistění. V husté Vietnamské džungli se totiž nepřátelská vojska jednoduše skryla a Agent orange (AO) měl tento problém vyřešit. AO měl navíc zničit úrodnou půdu na venkově a tím znemožnit přísun zásob nepříteli. Následky však byly daleko strašnější, než si kdo uměl představit. Vegetace na 31.000 km² byla zpustošena a stále existují oblasti, které se z útoku agresivní látkou nezotavily. Látce bylo vystaveno na 4 miliony Vietnamců a 2.8 milionu Amerických vojáků (vedle nespočet dalších národností, jejichž počty nejsou tak vysoké). Asi 3 miliony lidí se podle Vietnamské vlády potýkalo se zdravotními obtížemi. Ty lehčí jsou kožní nemoci, ty nejhorší potom rakovina, psychické a neurologické problémy, tělesná postižení, deformace a genetická onemocnění, která se mohou projevit až za mnoho let na dalších generacích. Dnes více než 40 let po skončení války žije na milion lidí – zahrnující dnes už čtvrtou generaci s nějakou formou postižení v důsledku kontaktu s nebezpečnou látkou. Kromě fotografií je zde i místnost s obrázky, které namalovaly děti postižené AO.

Přízemí je věnované dokumentaci zahraniční podpory, přinášené Vietnamu v době války.  Na nádvoří stojí válečná technika – obrněné tanky, helikoptéra a stíhačky, bomby a pěchotní zbraně a ukázka vězeňského systému včetně tygří klece, která sloužila jako vězení pro příslušníky Vietkongu.

Výstava překvapivě nebyla nějak přehnaně propagandistická, i když zmínka o tom, že podobná zvěrstva páchali i komunističtí partyzáni samozřejmě chybí. K našemu překvapení jsme v muzeu strávili víc jak 3 hodiny. Byl to ale dobře využitý čas.

A kam za kulturou?

Abychom ve zbytku dne ještě něco stihli, pokračujeme k Císařské Jadeitové pagodě. Také přezdívaná jako želví pagoda, je jednou z nejdůležitějších svatyní v Saigonu.

Město není tak úplně (vlastně vůbec!) uzpůsobeno pro chodce, ale my si cestu vždycky nějak nejdeme. Probojujeme se až k řece Saigon, odkud je hezký výhled na moderní centrum.

Pokud do googlu zadáte Saigon či Ho Chi Minh City, je velmi pravděpodobné že vám vyskočí podobná fotka.

Saigonský Notre Dame je napodobeninou slavnější, stejnojmenné katedrály v Paříži. Vybudována byla v letech 1877 – 1883 přímo v centru města, na Pařížském náměstí. Jde o jednu z mála přetrvávajících křesťanských staveb v jinak Buddhistickém Vietnamu.

Před katedrálou stojí socha Panny Marie, o níž místní tvrdí, že ji jednoho dne v roce 2005 viděli ronit slzy. I když tuto zprávu katolická vietnamská církev vyvrací, tisíce návštěvníků se shromažďuje u sochy s nadějí, že spatří podobný zázrak. Z unikátní naoranžovělé fasády bohužel moc nevidíme, kostel zrovna prochází rekonstrukcí a téměř celá hlavní loď je obestavěna lešením.

Hned po straně katedrály stojí další z nejkrásnějších památek města, pocházející opět z koloniálního období. Centrální pošta v Saigonu je možná vůbec ta nejhezčí v celé JV Asii. S Laďou se ale shodujeme, že minimálně vnitřní výzdobou se nám hlavní pošta v Praze líbí ještě víc. I když architektonicky je stavba jednoznačně evropsky novorenesanční, velký portrét Ho Chi Minha nás ujišťuje, že jsme pořád ve Vietnamu. Dvě mapy namalované na protilehlých zdech zobrazují Saigon v r. 1892 a také telegrafickou síť Vietnamu a Kambodže. Pošta je stále stoprocentně funkční!

V divadle vodních loutek

Pomalu se smráká a pro nás to znamená jediné. Je čas vydat se do Tao Dan park, kde sídlí Golden dragon theater na představení vodních loutek! Sedíme sice až v poslední řadě, ale na scénu vidíme i tak docela dobře. Jevišti dominuje sádrová maketa taoistického chrámu, pod nímž se rozprostírá mělká vodní plocha. Za doprovodu živé tradiční hudby se rozsvěcují světla a objevují se první herci dnešního představení, malá loutka farmáře, sedícího na buvolovi. Postupně se objeví loutky dovádějících draků, stříkající po sobě proudy vody, hbité ryby, snažící se přechytračit rybáře nebo bohatě malované loutky tanečníků. Dialogy mezi loutkami probíhají výlučně ve Vietnamštině, ale k pochopení příběhu jim rozumět nepotřebujeme. Navíc jsme před začátkem představení dostali letáček s názvy jednotlivých scén, takže víme, na co zrovna koukáme. Herci představují tradiční folklór, legendy a příběhy, vykreslující 800 let Vietnamské historie. Žasneme, jak jsou herci neuvěřitelně zesynchronizovaní. Musí být hodně náročné stát za zástěnou po pás ve vodě a pohybovat s loutkami v přesných intervalech.

Představení se koná každý den vždy v 5 a o půl 7 večer. Trošku nás zarazila vyšší cena show, která nás ve dvou přišla na 550 Kč (v Hanoji podobné představení stálo jenom 100 Kč), ale i tak šlo o jedinečný zážitek, který vás skvěle uvede do Vietnamské kultury.

Hurá do podzemí!

Laďa už od začátku Vietnamu toužil navštívit tunely, kde se během války ukrýval Vietcong a přímo pod nohami nevědomých nepřátel ovlivňovali průběh konfliktu.

Dá se samozřejmě využít soukromých drahých túr, ale proč platit velké peníze cestovním kancelářím, když jezdí autobusy za 30 Korun…Dvěma místními autobusy tak další ráno vyrážíme ke městu Cu Chi, vzdáleného asi 40 km od Saigonu.

Během války tu probíhaly těžké boje.Tunely dosahovaly až ke kambodžským hranicím a jen v okolí města měřily těžko uvěřitelných 250 kilometrů. Dnes je návštěvníkům zpřïstupněno jen několik km tunelů Ben Dinh a Ben Duoc. My míříme k Ben Duoc, které jsou vzdálenější a tím pádem méně navštěvované. Před vstupem do samotných tunelů procházíme memoriálem, věnovaný obětem války.

Chceme si prohlédnout zneškodněné americké bomby a tank, už na nás ale volá průvodce, abychom se rychle připojili k už existující skupině, která právě vyrazila. Průvodce nám nejdřív povídá něco o oblečení vojáků Vietkongu a jak rozeznávali infiltrující špehy. Jednak odlišným přízvukem, ale co je kurioznější taky zápachem z nohou. Vojáci v tunelech totiž nosili sandály, zatímco vojáci Jižního Vietnamu uzavřené boty od Američanů, které po dlouhých letech nošení pochopitelně zapáchaly a tento zápach už z nohou jen těžko odstranili.

Okolí zde bylo ponecháno pokud možno bez velkých změn a úprav, i dnes tedy můžeme vidět obrovské krátery, které tady zbyly po dopadu bomb. Když si navíc odmyslíme vytvořené stezky, vidíme přesně stejný terén, jako američtí vojáci před nějakými 60ti lety, když se prodírali hustou džunglí ve snaze odhalit nepřítele. Vstupy do většiny tunelů jim však zůstaly skryty a možná i díky tomu pro ně výsledek války dopadl neúspěšně.

Je šílené když si uvědomíme, že vojáci žili v titěrných tunelech na 20 let, co válka trvala. Prostory byly hodně temné a ztísněné, silnější postavy by neměly šanci se do nich dostat. Příslušníci Viet Congu si zde ale vybudovali obývací prostory, ošeřovny, kuchyně, sklady i dílny na výrobu zbraní. Délka tunelů umožňovala vojákům bleskově zaútočit na kterémkoliv místě a stejně rychle zase zmizet přímo před očima zaskočených nepřátel.

Sami si můžeme do krátkého úseku tunelů vlézt a alespoň na moment se vžít do kůže těch, co se tady tak dlouho skrývali. Máme hodně velký problém se posunout vůbec o pár centimetrů a to byly tunely oproti těm původním pro účely turismu ještě rozšířeny! Zkoušíme taky, co takoví vojáci pod zemí jedli. Na nějaké barvité vyvařování podmínky taky nebyli. Vojáci se tak většinou museli spokojit s vařenou zeleninou, nejčastěji se sladkými bramborami, které pro zlepšení chuti jedli se solí a drcenými arašídy. Brambory sice zaplácly hladový žaludek, neměly ale žádnou nutriční hodnotu, takže vojáci byli po dvaceti letech na téhle dietě těžce podvyživení.

Nedaleko tunelů jsou i dvě cvičné střelnice, kde si za poplatek můžete vyzkoušet střelbu z různých zbraní. Vstup do tunelů nás vyšel oba dohromady na 180 korun. Já jsem sem původně kvůli vysokým cenám túr ani nechtěla jet, ale za tuhle částku je to další zkušenost, kterou bych každému určitě vřele doporučila. Nemusíme si pamatovat každé datum každé bitvy, ale mělo by být v osobním zájmu každého, zajímat se o minulost, protože ta nám nakonec pomůže lépe pochopit přítomnost a budovat lepší budoucnost.

16. 9. 2019, Chau Doc