On the road again

Měli jste někdy nějaký sen? Moment, na který jste čekali hodně dlouho. Možná celý život? A když ten moment konečně nastal, cítili jste, že na něj asi vůbec nejste připraveni? Člověk by řekl, že po 3 letech létání už musím být vůči nějakým cestovním horečkám naprosto imunní, ale při pohledu na 50ti litrovou krosnu a hordu elektroniky, kterou je do ní ještě třeba narvat mě jímá závrať. A tátova slivovice je to jediné, co na ni zabírá.

Naposled objímám mámu a mám se rychle k odchodu. Začalo se mi dělat nepříjemně úzko. Čtyř hodinová cesta vlakem z Frýdku-Místku do Prahy ubíhá celkem rychle. I když by to bylo ještě lepší nebýt jedné rozjařené slečny a její polské babičky, která nám neustále strkala svoje obnažené nohy skoro až pod nos.

V Praze se nám ještě poštěstí na chvíli se potkat s mými kámoškami ze školy, než se s Laďou –  mým mužem, poradcem a parťákem v jedné osobě vydáváme na letiště Václava Havla. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou mi do očí začnou drát slzy. Rozumějte, to u mě není nic neobvyklého. Není žádným tajemstvím, že mě rozhodí i když se na mě křivě podívá pan řidič v autobuse. Ale v tuhle chvíli bylo takové chování absolutně nelogické, jelikož poslední 3 roky jsem se do Česka vracela v podstatě jen na krátké prázdniny. „Co je, proč bulíš?“ obrací se na mě Laďa. „Já nevim… mám je všechny moc ráda…“ „No vždyť oni tebe taky. Ale kvůli tomu přece nebudeš brečet ne?“ Čím jsem starší, tím víc jsem z těchle věcí na měkko.

S malým zpožděním přicházíme k check-inu. Letenky jsem zdá se zarezervovala na správný den a na letu je pro nás místo. S vízy taky není problém. Tak alespoň tam se dostaneme. Odpadá ze mě malá vlna stresu. Náš boarding se kvůli krátkodobé uzavírce letiště mírně zpožďuje. Jeden z pasažérů asi v kufru pašoval něco co neměl. Čas odletu to ale nijak neovlivňuje.

Zdravím se s bývalými kolegy a připravujeme se na 6ti hodinový let do Dubaje, odkud se potom dalším letem dostaneme do Yangonu (Rangúnu), naší výchozí stanice po Jihovýchodní Asii, kterou chceme za tři měsíce projet. 4 hodinovou pauzu v Dubaji využíváme ke krátkému spánku, než se vydáváme do cíle naší cesty. Let do největšího města Myanmaru (dřívější Barmy) je v polovině července ze 2/3 prázdný. Kdo by taky jezdil cestovat v období dešťů, že jo…

Přistáváme. Runway přes husté provazce deště ani není vidět. Jestli takhle bude celé tři měsíce tak Bůh s námi. Pokud máte víza vyřízená elektronicky předem, což většinou musíte, imigrační vám nezabere víc, než pár minut. I tašky nám přijíždí téměř okamžitě. Sehnat odjezd už je trošku na dýl. Nabízí se možnosti jet do centra vlakem nebo autobusem. Ale na obě možnosti už je docela pokročilá hodina. Nakonec volíme službu GRAB – místní obdobu UBERU a za 100 Kč a 40 minut se pohodlně dostáváme až k našemu dnešnímu ubytování. Tento kout Asie je díky množství baťůžkářů různými hotely a hostely doslova prošpikován. V naší cenové relaci jsme hledali něco spíše levnějšího a stav příbytku tomu tedy odpovídal. Ale dejte nám kus podlahy k vyspání a záchod a vystačíme si všude :).

I přes vzájemnou jazykovou bariéru jsou pracovníci, stejně jako všichni ostatní barmané, se kterými jsme se v budoucnu potkali moc milí a přívětiví. Zabydlujeme se a zjišťujeme, že některé věci nestačí naplánovat jen den předem :D. Autobus do Baganu – naší další zastávky je někdy nutné zarezervovat i několik dní předem. Nakonec sice nacházíme přijatelnou nabídku, ale názvy zastávek se z nějakého důvodu zobrazují jen v místní hatmatilce. I google translator je tady krátký. Resignovaně se shodujeme, že problém vyřešíme zítra a za zvuku místní televize jdeme dohnat jednu probdělou noc. Síly budou potřeba.

Yangon, 19.7.2019