Benátky – město na vodě

Kdo by si pomyslel, jak užitečné takové opravování runwaye může být. Odstavená dráha znamená méně letů, z čehož pro nás plynou delší layovery. Místo klasických 24 h tak často získáme úžasné dva dny. A to už je jako menší dovolená! 🙂

Štěstí mi asi hodně přálo, že se mi poslední měsíc v práci podařilo dostat let do Benátek. Dlouho jsem tuto destinaci přehlížela, možná proto, že vše v Evropě mi najednou příjde blízké a snadno dosažitelné. Ale kdo by si nepřál navštívit jedno z nejjediněčnějších měst světa a ještě za to dostat zaplaceno…

Na to, že byl takřka květen bylo neobvykle chladno. 11 stupňů a zatažená obloha úplně nenaplňovaly dovolenkové představy o městu. Jedno moc chytré přísloví ale říká, že neexistuje špatné počací, jen špatně oblečený turista ;).

Venezia, Venezia

Název Benátky dostaly podle kmene Venétů, který se zde v 5. století usadil, když hledal útočiště před útočnými barbary. A jak už to tak bývá, díky výhodné poloze se z bahnitých ostrůvků v mělké laguně postupem času stalo významné obchodní a kulturní centrum. Mladá patricijská republika v čele s dóžetem rozvíjela obchodní vazby jak s východním středozemím, tak s tehdejší Byzancí.

V 15. století v období renesance kdy město zažívalo největší rozkvět se to tu jen hemžilo množstvím významných malířů, hudebníků, divadelníků a architektů, podporovaných bohatými benátskými rodinami. Tizian, Tintoretto, Vivaldi, Giacomo Casanova (ano, ten byl skutečný) věčné stálice uměleckého nebe se zde narodily a tvořily svá největší díla. Konec Benátské samostatné republiky přinesla expanze Turecka a následná okupace Francouzi v roce 1797. Po uzmutí Rakouskem a poté opět Francií město konečně připadlo v roce 1866 Italům.

Sotva popojdete pár kroků od nádraží, už nevíte, kam se koukat dřív. Každá ulička, každý oprýskaný dům, každý kout je tady uměleckým dílem. Jde o opravdovou galerii barev a tvarů pod širým nebem. Hlavní ulice doplňuje asi stovka kanálů, kde za každého počasí panuje čilý dopravní ruch. Překonává je přes 400 kamenných mostů. Asi 15 000 domů zde stojí na dubových kůlech zaražených do mořského dna a již po staletí odolávají divokým živlům.

Na souši i na vodě

Dopravní tepnou je esovitý Canal Grande, 4 km dlouhý a asi 70 m široký kanál, který prochází přímo středem města. Po celé délce ho překlenují pouze 4 mosty, takže dostat se z jedné poloviny ostrova na druhý může být trochu oříšek.

Zrovna jsem postávala na dřevěném mostě Ponte academia, a koukala na pohlednicový výhled na kostel Santa Maria della Salute. Kostel, jehož výstavba byla zahájena v roce 1631 je podpírán více než milionem dřevěných pilotů, které brání jeho zřícení. Jak nasvědčuje jméno chrámu, jeho stavba byla spojena s Pannou Marií, na jejíž počest byl kostel postaven. Panna Marie prý zachránila obyvatele Benátek před morem, který do té doby zlikvidoval více než třetinu tehdejší benátské populace.

Po kanálu pode mnou projíždělo spoustu gondol a množstí dalších plavidel. Gondoly tvoří neoddělitelnou součást života v Benátkách již od 11. století. Štíhlým trupem a plochým dnem jsou skvěle přizpůsobeny pro plavbu úzkými a mělkými kanály. Směrem k přídi je lodˇmírně zahnutá doleva, což zabraňuje tomu, aby se točila pořád dokola. V roce 1562 bylo vydáno nařízení, že všechny gondoly musí být černé, aby se zamezilo okázalým projevům bohatství. Při zvláštních příležitostech je krášlí květiny. Patronem gondoliérů je český světec Jan Nepomucký, jehož socha je současně tou jedinou, umístěnou na břehu Canalu Grande.

Plavba gondolou bude určitě neopakovatelným zážitkem. Sám spisovatel Mark Twain jednou prohlásil, že jde o nejněžnější způsob dopravy, jaký kdy kdo vymyslel. Pokud si ho ale hodláte dopřát, smiřte se, že se vám peněženka značně vyprázdní. Základní taxa pro půlhodinu plavby je 80 euro. Výsledná částka se ale často kvůli čekacím dobám vyšplhá ještě daleko výš. Levnější variantou je tzv. Vaporetto – takové vodní autobusy, které jsou hojně využívány i místními.

Do Benátek na prodloužený víkend se při různých akcích dá dostat doslova za pár korun. A pokud si najdete ubytování na pevnině a nejíte v předražených restauracích v centru ostrova, pobyt vás určitě nezruinuje. Jediné atrakce za které tady skutečně zaplatíte jsou různá musea a galerie, kterých jsou tu desítky.

Náměstí Sv. Marka

Nejfrekventovanějším místem celých Benátek je Náměstí Svatého Marka. Brzo ráno, ještě bez lidí působí klidně a majestátně. Neni těžké vrátit se v myšlenkách 500 let zpátky a představit si kupce, připravující na trhu čerstvě vylovené dary moře, či panstvo, procházející se okolo Dóžecího paláce. Tato největší světská stavba Benátek zaujme hned na první pohled. Ojedinělá fasáda s prvky benátské gotiky i narůžovělá barva činí z budovy architektonický unikát, který obdivují lidé z celého světa.

Těsně k paláci přiléhá Bazilika svatého Marka (Basilica San Marco). Hlavní benátský kostel zasvěcený patronovi města a kraje byl založen již v 10. století a původně sloužil jako dóžecí kaple. Jeho kupole byzantského stylu evokují nádech orientu. Nicméně se jedná o křesťanskou baziliku, která byla dostavěna taktéž v gotickém slohu. Pro svůj okázalý vzhled a množství zlatých mozajek bývá znám také jako Chiesa d Oro – zlatý chrám. Sv. Mark byl od nedávna nejdůležitějším patronem města a jeho symbol v podobě okřídleného lva můžeme najít po celých Benátkách.

Vstup do baziliky je zdarma. Vystání kilometrové fronty je cenou samo o sobě. Poplatek 2 eura se platí jen za navštívení “zlatého pokladu” Pala d’Oro, oltáře, který je úžasnou ukázkou práce zlatotepců. Dalších 5 euro pak stojí návštěva musea a terasy, kde si můžete zblízka prohlédnout repliku 4 bronzových koní, kteří sem byli dovezeni až z Istanbulu.

Baziliku stráží opodál stojící Campanila – benátčany milovaná zvonice, která města symbolicky střeží. Výstup je možný jedině výtahem. Cena za návštěvu: 8 euro. Výhledy jsou ale dechberoucí a dají vám možnost shlédnout na celé město z ptačí perspektivy. Navíc se budete nacházet přesně na místě, kde geniální vědec Galileo Galilei poprvé představil v roce 1609 svůj výjimečný vynález – dalekohled! Budova zvonice sloužila k mnoha účelům, například jako maják pro lodě, vězení i válečné strategické místo, kde byla umístěna děla.

Nejdůležitější funkci zastávaly ovšem zvony, které určovaly čas a oznamovaly významné události. Zvonů zde bylo celkem 5 a každý z nich dostal své jméno a plnil jinou funkci. Zvonice si toho zažila hodně: zásahy bleskem, požáry, zemětřesení než se v roce 1902 bez zřejmého důvodu zřítila. Nakonec se došlo k závěru, že základy zvonice z 10. století neustály množství přístaveb a rekonstrukcí.

Kampanila byla během následujících deseti leti znovu postavena v úplně stejné podobě a na stejném místě. Dokonce byl použit i materiál ze zřícené věže. Stavitelé 20. století vzhledem k moderním postupům ale již věděli, jak stavbu příliš nezatížit a postavili ji o 600 tun lehčí.

Vstup na náměstí od vody stráží dva významné sloupy Sv. Marka a Sv. Theodora. Zvláštní pozornosti se zde těší Most nářků. Umělecky dekorovaným mostem z bílého vápence kdysi Architekt Antonio Contino přemostil v roce 1600 kanál Rio di Palazzo tak, aby spojil Dóžecí paláce s budovou Nového vězení.

Podle své funkce dostal most i své jméno, které mu vymyslel slavný anglický romantický básník Lord Byron. Most nářků (Ponte dei Sospiri) symbolizuje poslední svobodný vzdech odsouzenců, kteří mohli naposledy vidět krásu Benátek před tím, než byli uvězněni. Po pravdě ale, vězni příliš dobrý výhled neměli, neboť miniaturní okna mostu byla zamřížovaná.

Určitě si na náměstí dopřejte pár chvilek pro brouzdání. Když je člověk unaven, odpočinout si může v některé z okolních kaváren. Na to ale pozor, určité podniky vám vyúčtují I to, že si jen sednete na jejich terasu. A I když kolem sebe uvidíte spoustu lidí krmit holuby, vy to nedělejte. Od roku 2008 je to zakázáno.

Ztratit se někdy není na škodu

Každé velké město má své divadlo. Benátky mají Teatro La Fenice. Jde o velmi příhodný název protože stejně jako bájný pták fénix i divadlo muselo vstát z popela poté, co za svou historii celkem čtyřikrát vyhořelo. Poslední rekonstrukce trvala téměř dva roky a stála 90 milionů euro. La Fenice díky tomu ale opět září ve své původní kráse.

Odložit mapu a ztratit se v úzkých uličkách je to nejlepší, co můžete udělat. Jakmile sejdete z hlavních tříd přeplněných turisty, ocitnete se ve světě ticha a nostalgie. A že je kde se ztrácet!

Domy v Benátkách jsou číslované v rámci čtvrtí, kterých je zde šest, a ne podle daných ulic. Pokud byste hledali jednu z nejuzších ulic na světě, najdete ji taky zde. Ramo Varisco je jenom 53 cm široká.

I já se párkrát ztratila, než jsem se znovu zorientovala u Ponte di Rialto. Nejstaršího a nejznámnějšího mostu, který je právě jedním z oněch 4 co spojují Canal La Grande.

Mramorový oblouk 48 m dlouhý doplňují dvě řady obchodů, kde se dají nakoupit klasické suvenýry. K těm patří tradičně sklo a krajka. Pozor ale, aby se nejednalo jen o levné napodobeniny z Číny. Poznáte to podle ceny. Vysoká cena je zárukou pravosti. Další volbou jsou pochopitelně masky. Dají se pořídit jednoduché I ručně šité, zdobené drahými látkami a exotickým peřím. V roce 1608 právo říkalo, že nošení masek je povoleno pouze během slavného Benátského karnevalu. Kdo toto pravidlo porušil, mohl strávit až dva roky ve vězení nebo ho čekalo bičování či veřejný posměch. Dnes už si je můžete po koupi bez starostí vyzkoušet.

Milovníci knih musí navštívit knihkupectví Libreria Acqua Alta. V tomto antikvariátu je sice většina knih k dispozici italsky, a vzhled obchodu je zcela unikátní.

Murano – ostrov sklářů

Pokud budete mít trochu času, určitě se lodí vydejte na nedaleké ostrovy Benátské laguny. Už samotná projížďka, při které můžete město obdivovat zase z trochu jiné perspektivy je zážitkem.

Na ostrov Murano se už od středověku sjížděli skláři z Benátek, protože zde při jejich práci hrozilo menší riziko požáru, než ve městě samotném. Výrobci skla zde měli své dílny a obydlí, přičemž podléhali přísnému zákazu ostrov opustit. Metody výroby ušlechtilého benátského skla totiž nesměly být vyzrazeny nikomu dalšímu. Každému, kdo by prozradil tajemství, hrozil trest smrti.

Na ostrově je několik dílen, kde za drobný poplatek můžete tradiční mistry pozorovat přímo v akci. Toto řemeslo se dědí v rodinách z otce na syna a naučit se pracovat touto technikou trvá asi 15 let.

Muranské sklo je svou jedinečností známé po celém světě. Pokud se nebojíte sáhnout trochu hlouběji do kapsy. V mnoha galeriích můžete pořídit cokoliv od bižuterie, sošek, váz, skleniček, lustrů, talířků až po tradiční zrcadla. Ceny jsou sice závratné, ale u skla koupeného přímo na Muranu si můžete být jisti jeho originalitou a kvalitou.

Burano – 1000 euro za krajku

Z Murana už je to jen kousek na Burano. Původně rybářský ostrov, který je vzdálen asi 45 min vaporettem od centra Benátek, je pozoruhodný zejména díky barevným domkům a krajkám.

Přestože na ostrově nenajdete moc památek, nejde přehlédnou kostel San Martino, podle kterého lze Burano jednoduše identifikovat už z lodě. Věž kostela se totiž výrazně naklání. Jev je prý způsoben měkkým podložím místních močálů, na kterém jednotlivé ostrovy vznikaly.

Ostrov vás nadchne svou pestrobarevnosti. Domky původních rybářů mají každý jinou barvu. Existuje dokonce komise, která schvaluje, jestli je nově vybraná barva přijatelná. Povídá se, že barevnost ostrova mají na svědomí rybáři, kteří se vraceli velmi pozdě a unavení z moře, přičemž barva jim pomohla najít jejich dům.

Pro Burano je typická krajka, která ovšem stejně jako Muranské sklo nepatří k těm nejlevnějším. Tradice krajkářství vznikala už ve středověku a podařilo se jí udržet se až do dnešních dnů. Ženy rybářů začaly vytvářet nejrůznější krajkové výrobky, když byli jejich muži na moři. Pravdou je, že v současnosti háčkují či paličkují už jen stařenky, mladé slečny to moc neláká.

Na Buranu najdete spoustu obchůdků s nejrůznějšími krajkovými výrobky: slunečníky, šátky, kapesníčky… Některé místní ženy tvoří nádherné kusy přímo před zraky kolemjdoucích. Ve většině případů si ani krajku ani sklo nemůžete vyfotografovat, nezbývá tedy, než si něco koupit.

Turismus – zkáza nebo spása?

Benátky kdysi byly skutečnou námořní a obchodní velmocí. Dnes město žije téměř výhradně z turismu. Otázkou zůstává, jestli to, co město udržuje na živu nakonec nepřivede jeho zkázu. Denně k břehům Benátek dorazí na 50 výletních trajektů. Každoročně sem zavítá na 25 milionů turistů z celého světa. Šílené číslo, když se zamyslíme nad velikostí ostrova. Sezona je zde celoročně, návštěvnost přirozeně vrcholí v období karnevalu a Biennale di Venezia – festivalu výtvarného umění. Je tak téměř nemožné v kalendáři najít měsíc, kdy byste město měli s místními jen sami pro sebe.

Nakonec I pravých Benátčanů už dnes potkáte jen málo. Kvůli nedostatku soukromí a vysokým nájmům se lidé z historické části Benátek stěhují na pevninskou část nebo do jiných měst. Vážně se přemýšlí o zpoplatnění samotného vstupu do města, abyse tak snížil počet přijíždějících turistů a zároveň si město udrželo stejné příjmy. O tomtéž přmýšlí I Amsterdam. Spoustě lidem se to nemusí zamlouvat, ale podobná opatření jsou nutností, pokud chceme, aby se v těchto jedinečných městech dalo normálně žít a nebyly pouze za skanzeny historie.

Prozatím zůstávají ulice plné dokonce I ve dnech zvavých aqua alta (vysoká voda), kterých bývá ročně na 60. Tehdy se hladina moře zvýší až o 90 cm a gondolou se dá projet dokonce I náměstím Sv. Marka. Podle odborných odhadů se Benátky „potápějí“ o 1-2 milimetrů za rok. Na problém upozorňuje i umělec Lorenzo Quinn svérázným způsobem – sochou ve tvaru rukou, které podpírají hotel nad Grand Canal. Existuje bariéra, na které se stále pracuje a která má město zachránit před případným devastujícím zaplavením. Tak doufejme, že vydrží. 🙂

4. 5. 2019, Dubaj, UAE