Petrohrad – okno do Evropy

Sakra! Těsně jsem to nestihla. Slunce už zapadalo za horizont a zanechalo Petrohrad v blyštivém oparu. Na focení už to dneska nebude. Druhá největší Ruská metropole leží tak daleko na severu, že teď přes léto zde panují tzv. „Bjale noči“ Bílé noci. Stmívá se asi v 10 večer a rozednívá se okolo 4 ráno. Díky nevelké vzdálenosti od polárního kruhu však Slunce nikdy nezajde úplně. Na obzoru vždy vykukují nesmělé paprsky, které město osvětlují dokonce i půlnoci.

Přemítala jsem, zda být blázen a nastavit si budíka na 1:40… Ale jo. Třeba se sem už nikdy nepodívám. Petrohrad je mimo jiné tvořen několika většími ostrovy, které od pevniny odděluje mohutná řeka Něva. Ta teče až z jezera Ladoga, než se vlije do Finského zálivu. Ostrovy s pevninou spojuje velké množství mostů, které se vždy na pár hodin otevřou, aby umožnily proplutí velkých nákladních lodí. Člověk to musí mít dobře spočítané. Stačí jen pár minut a můžete na dlouhé hodiny zůstat odříznutí ve špatné části města.

Budík zvoní a vytrhuje mě z tvrdého spánku. Nespornou výhodou práce letušky je, že vás naučí vstávat hned na první zazvonění. Vyrážím k mostu „Birzhevoy“, který je mému ubytování nejblíže. Najdu si příhodné místo, připravím foťák a s napětím čekám. Za chvíli už se to určitě spustí! Druhá hodina, kdy se měl most rozpůlit a zvednou však už dávno uplynula a auta i chodci si to po něm štrádují vesele dál, jako by se nechumelilo! Tak mají maličko zpoždění no…Čekám tak další půlhodinu. A pak další. Z dálky se ozývá technohudba z nějaké probíhající párty.

Můj pozorovací bod se pomalu vylidňuje, až zůstávám úplně sama. Že bych si to špatně spočítala? Most se měl přece otevřít ve 2:00 a zavřít ve 4:00. Určitě! Najednou někde hodně v dáli zahlédnu jiný, bohatě osvětlený most, tyčící se do výše. Už to začalo! Teď už je to určitě jen otázka minut. Vytrvale se snažím napasovat most do hledáčku foťáku, když najednou po své levé straně zaznamenám nějaký pohyb. Málem vylítnu z kůže.

Jen pár centimetrů od mého obličeje se přiblble zubí nějaký ruský Ivan a vypadá dost pobaveně, že se mu podařilo mě vylekat. „Krasivaja děvuška, kak těbja zabut?“ Ten pohled se mi vůbec nezamlouvá. Podle tupého výrazu ve tváři a alkoholového odéru soudím, že se panáček zrovna vytratil z nějakého dlouhého tahu po barech. I když by na takovou konverzaci mé znalosti ruštiny asi stačily, anglicky odpovídám, že rusky nemluvím. „Ty něgavariš pa rusky da?“ …no, ty jsi teda Einstein…

Potom se na jméno zeptá ještě anglicky, pravděpodobně jde o jedinou větu, kterou zná. Co teď?! Dám se s ním do řeči a už se ho nezbavím! Navíc se kdoví odkud vynořili jeho dva kumpáni a to mě definitivně vrací do reality. Beru nohy na ramena a se spěšným „Bye“ (nechtěla bych působit nezdvořile) upaluju zpátky k hotelu. Takže z jedné z největších místních podívaných mám houby. Tak spasiba durak! Takhle mi to zhatit. Asi bych si měla pořídit pepřák…

Kvůli ponocování jsem další den vstala o dost později, než bych si přála, tak jsem si dala za cíl projít alespoň ty nejlákavější památky, které se v centru nacházejí. MHD zde sice funguje dobře a pořadatelé zájezdů tvrdili, že na jejich vyjížďku lodí určitě nezapomenu, já ale stejně nejraději chodím po svých.

Petrohrad, založený roku 1703 Petrem Velikým, získal své základy vybudováním Petro Pavlovské pevnosti na Zaječím ostrově v dobách severní války. Císař si za své vlády zval ke dvoru v té době nejvýznamnější architekty, kteří zde dali svými širokými bulváry, paláci a prostornými parky s promenádami vzniknout tzv. Petrohradskému baroku. Založené na vysušených močálech na více než 400 ostrovech se město mělo stát „oknem do Evropy“. A to se mu i podařilo. Se svými kanály, které spojuje na 340 mostů (z nichž 22 je zvedacích), se Petrohradu přezdívá také Benátky severu.

Onen zaječí ostrov se může pochlubit veřejnou pláží, kde se dá v době velmi krátkého léta koupat, a také katedrálou Petra a Pavla s nejvyšší pravoslavnou věží na světě. Prvky pravoslavného křesťanství zde vidíte na každém kroku – v kulatých pozlacených kupolích chrámů či v mozaikové dekoraci. Mnoho takovýchto skvostných budov bylo vybudováno podél Něvy, tak třeba Kunstkamera, vůbec první ruské muzeum – dnes muzeum přírodních věd.

Katedrálu sv. Izáka, obklopenou nádherným parkem stavělo na 440 tisíc dělníků po dobu 40 let. Se 100 metry je, hned po té Moskevské, druhou největší katedrálou na světě. Mramor, drahé kameny hrající ve všech barvách a kupole obsázená 100 kg čistého zlata dává tušit, že chrám bude honosný nejen zvenku, ale také zevnitř.

Budova Generálního štábu je se svou 300 m dlouhou fasádou s triumfálním obloukem typickým příkladem ruského klasicismu.

Kdybyste měli z Petrohradu vidět jedinou věc, určitě by jí byl Zimní palác, zámek o 1500 místnostech, který svou velikostí a krásou dominuje palácovému náměstí. Zámek nechala ve stylu italského baroka v bílé a zelené barvě postavit dcera Petra Velikého, Alžběta. Nakonec právě v něm císař i zemřel. Další ruská panovnice Kateřina II. Veliká z budovy později udělala galerii Ermitáž, do které za svůj život nashromažďovala umělecké skvosty z celé Evropy. Se 3 miliony exponáty je Ermitáž největší obrazárnou na světě.

Uprostřed července ulice jen praskaly ve švech, možná i díky mistrovství světa ve fotbale, které v Rusku skončilo jen před pár dny. Všude tak pobíhali za zvířata převlečení maskoti. Poskakovali i u Kazaňské katedrály, která je na rozdíl od jiných pravoslavných staveb postavena v klasicistickém empíru.

Od katedrály je to jen pár kroků k Chrámu vzkříšení Ježíše Krista, chrámu, který na mě svou střídmostí zapůsobil daleko více, než známější chrám Vasila Blaženého v Moskvě. Bazilika stojí na místě, kde byl při atentátu roku 1881 zabit a pohřben car Alexandr II. Spočívá pod devíti kupolemi z nichž 4 jsou bohatě pozlacené a 5 je pokryto barevným smaltem. Velká část chrámu je pak zdobena majolitovými destičkami a bohatými mozaikami.

Zahrad byste v Petrohradu našli požehnaně, obzvláště krásný je potom Letní sad, plný alejí, soch, altánků a malých fontán. Ukrývá v sobě příhodně nazvaný Letní palác, kam se Petr Veliký jezdil se svou rodinou rekreovat.

Petrohrad prošel takovým vývojem, že po průmyslové revoluci překonal Moskvu a stal se jedním z nejvyspělejších Evropských měst. Po dlouhá dvě staletí (1712 – 1917) byl dokonce hlavním městem Ruského impéria. V září 1917 však Petrohrad (nebo spíše Leningrad, jak se město v dobách Sovětského Svazu jmenovalo) obsadili Němci a 7. listopadu začal výstřelem z křižníku Aurora ozbrojený převrat, známý jako Velká říjnová socialistická revoluce (podle gregoriánského kalendáře šlo o listopad, podle juliánského, které používalo Rusko však byl říjen). Než byla loď nakonec potopena, sehrála v bojích důležitou roli. Po 2.SV byla opět vylovena, opravena a dnes slouží jako muzeum. Její siluetu se mi podařilo z dálky také zahlédnout.

Z toho celodenního pochodování jednomu vyhládne. Od místních jsem dostala tip na výbornou restauraci s místními specialitami a objednala si jak jinak než tradiční Boršč – polévku z červené řepy, která se podává se zakysanou smetanou a dá jíst jak za tepla, tak za studena. MŇAM :).

Posilněná a odpočatá jsem byla připravená na vrchol dne – prohlídku Hermitage – muzea umění, tak velikého, že se rozprostírá hned v 5 budovách Zimního paláce, kde….

Cože? V pondělí zavřeno?!!…

typické…Vypadá to, že ty největší skvosty si Petrohrad, aspoň pro tentokrát nechá pro sebe. Ale možná, že i dobře. Říká se, že na to, aby si člověk prošel celou galerii by nachodil okolo 10 kilometrů a za celý den by to ani tak nestihl. A ona vlastně nakonec ta tajemnost městu tak nějak sluší.

2. 8. 2018, Dubai