Srí Lanka, část III. - Adam's Peak, Horton Plains

O trati do Elly, vedoucí před hornatou vrchovinu ve středu Srí Lanky se říká, že je jedou z nejkrásnější vlakových tras na světě. Každoročně ji absolvují tisíce turistů a dobrodruhů a my mezi nimi nemohli chybět.I o půl osmé ráno nádraží v Kandy praskalo ve švech. Jen jsme se modlili, abychom se do vlaku vešli alespoň na stání, když už se nám tedy nepodařilo rezervovat lístky dopředu. Po chvíli více než dlouhé jsem se vítězně vymotala z nekončící řady, držící lístky druhé třídy do Hattonu. Do Elly se časem také dostaneme, po cestě se dá ale zastavit na tolika nádherných místech, že jsme se rozhodli cestu tam o pár dní protáhnout.

Nástupiště bylo přeplněno lidmi nejrůznějšího věku a etnik. Bezkonkurenčně však převládali „zápaďáci“, lačnící ve svém přemodernizovaném světě po troše pravého dobrodružství. I když měli všichni stejný směr, většina lidí po sobě zmateně koukala a nevěděla, kam si stoupnout. A to mělo nádraží jen dvě koleje! Brzy jsme zjistili, že strategické rozmístění po nástupišti později rozhodlo o tom, v jakých podmínkách strávíte několik následujících hodin.

Vládní Srí Lanská železnice nabízí dopravu třemi třídami. První sice nabízí nejvíce komfortu, přijdete v ní ale o autentičnost cesty, kterou umožní jen výhledy z otevřených oken a dveří. Kdyby někdo cestu na Srí Lanku plánoval, určitě doporučíme cestování druhou třídou. Ke dveřím bledě modrého vlaku se nám sice podařilo dostat mezi prvními, i tak jsme ale skončili namačkaní uprostřed kabiny mezi lidmi, kteří nastoupili už v Colombu.

Asi tři hodiny jsme přetrpěli ve střídavě více a méně pohodlných pozicích, kdy jsme se výhledem na okolní kopcovitou krajinu kochali alespoň z okna. Vlakem neustále procházeli místní, prodávající něco k snědku, takže pokud byste se někdy na tomto výletu ocitli sami a bez jídla, nebojte. Hlady neumřete. Konečně vlak zastavil v Hattonu a my se vděčně vypotáceli z přeplněné kabiny, trochu litující všechny, kdo takto pojedou ještě několik dalších hodin do Elly.

Cestování hromadnou dopravou po Srí Lance je sice zcela neopakovatelným zážitkem, nikoliv však nejrychlejším ani nejpohodlnějším způsobem, jak se někam dostat. Zase jsme měli štěstí a na minutu přesně stihli autobus z Hottonu do Nallathanniye. A dokonce i místa k sezení byly! Asi další hodinu kličkoval stařičký autobus po strmých úbočích okolních kopců, projeli jsme okolo dvou přehrad a obdivovali kaskádovité čajové plantáže, které nás ze všech stran obklopovaly.

Vesnička Nallathaniya, ukrytá v úpatí hor je výchozím bodem pro výstup na Sri Pada, nebo Adam’s Peak, jak se jí také přezdívá. Tuto 2200 m vysokou pyramidovou horu jsme mohli vidět už zdálky. Hora je významná pro věřící všech SríLanských náboženství. Na jejím vrcholu se ve skále totiž nachází 180 cm velká prohlubeň tvaru lidského chodidla (Srí páda znamená v sinhálštině „svatá stopa“) buddhisté ji považují za otisk Buddhy, když odsud vystoupil na nebesa, hinduisté její vznik připisují Šivovi, muslimové Adamovi a křesťané sv. Tomášovi.

Největším zážitkem je výstup na horu v nočních hodinách tak, aby se člověk stihl dostat na vrchol na východ Slunce. Přes den jsme tedy jen prozkoumali nejbližší okolí vesnice a v 7 večer šli na kutě.

Noční výstup

O 6 hodin později jsme se probrali doprostřed chladivé noci. Od pus nám šla pára a tak jsme na sebe hodili hned několik vrstev oblečení. Po opuštění našeho bungalowu jsme ale potěšeně zjistili, že uvnitř našeho příbytku bylo daleko chladněji než venku. Pofukoval příjemný vánek a noční obloha byla jasná, bez mráčku, odhalující tak stovky blikajících hvězd.

Traduje se, že každý Srílančan by měl na Srí Pádu vystoupit alespoň jednou za život, taková jejich cesta do Mekky. Základnou poutníků směřujících na horu je vesnice Dalhousie. Na vrchol z ní vede 5200 schodů. Naštěstí pro nás se dnes pro svou životní pouť rozhodlo jen pár desítek místních a několik turistů. Někdy bývá stezka tak přeplněná lidmi, že si výstup člověk kvůli všemu tomu ruchu ani neužije.

Nejdřív nesměle se stezka klikatila podél hluboké rokle, kterou jsme ale v té černo černé tmě ani neviděli. Kdo by čekal nějakou lesní pěšinku nebo prodírání se pralesem je na omylu. Až na vrchol hory vedou poctivé kamenné schody, bez kterých by byl výstup daleko náročnější. Když na poutníky příjde hlad nebo žízeň, občerstvení si mohou zakoupit ve stáncích, které v menších či větších rozestupech najdou po celé trase až na vrchol. Jsou zde jen malé úseky cesty, které by byly neosvětleny.

Ze začátku byl výstup poměrně snadný, najednou ale začaly schody prudce stoupat vzhůru a já v tu chvíli byla ráda, že nevidím, kam vedou ty další. Noc byla černá a chladivá a z okolní džungle se ozývaly zvláštní kloktavé zvuky žab a dalších nočních tvorů. Vypadalo to, že místní oproti nám nejsou na výstup vůbec vybaveni. Vydávali se většinou v sandálech, někdy dokonce jen v žabkách, oblečení jen v tenkých mikinách a čepicích, případně zabaleni do dek. O to víc je člověk musel obdivovat. Po cestě jsme míjeli poutníky, kteří na horu vyrazili moc brzo a chlad je tak vyhnal na cestu zpět do údolí. Už jsme stoupali více jak hodinu. Popadala jsem dech a v nohách mi škubalo, jako bych právě běžela maraton.

Úporně jsem vyhlížela vrchol hory, ale ten byl stále v nedohlednu. Nad obzorem navíc začalo svítat. Jestli to chceme až nahoru stihnout na východ slunce, budeme se do toho muset pořádně opřít. Nevím kde, ale sebrala jsem zbytky sil a škrábala se za Láďou, pro kterého byl výstup o poznání méně náročný. Konečně jsme za zatáčkou uviděli na vršku stojící chrám. První sluneční paprsky už dopadaly na úpatí hory. Posledních pár desítek metrů už bylo tak prudkých, že jsme se museli chytat za zábradlí, abychom na schody vůbec vystoupili. Teď už mě námahou pálily i ruce. Doslova za 5 12 jsme vstoupili do chrámového komplexu a uslyšeli první ranní modlitby toho dne.

Většina přítomných upírala zrak k vycházejícímu Slunci, my jsme se však před množství těl snažili prodrat přesně na opačnou stranu. Hora je totiž mimo stopy, kterou ukrývá jedinečná ještě jednou věcí. Je tak pravidelná, že za svítání vrhá do hlubokého údolí stín ve tvaru dokonalého trojúhelníku.

kopce — *Terén je tady daleko kopcovitější*

peak — *Zvláštní úkaz na vrcholu Adam’s Peak*

Vítr divoce skučel a vlhká podlaha nás bez bot i ponožek bodala do nohou. Našli jsme si strategické místo a připravili foťáky. Slunce začalo stoupat. Měli jsme štěstí, viditelnost byla toho dne perfektní a tak jsme měli možnost tento malý zázrak spatřit na vlastní oči.

Stín se na obzoru držel nejméně půl hodiny. Zážitek byl ještě umocněn hudebním doprovodem a zpěvem místních, kteří se pomalu sunuli do svatyně. Ta ukrývala onu posvátnou stopou. Jak už je tady zvykem, ty nejposvátnější relikvie nespatříte, předvedou vám jen jejich repliky. Ona stopa byla přikryta bohatě zdobeným přehozem, obsypaným množstvím květin a peněžitými dary.

Cesta do údolí trvala zlomek času, který nám zabral výstup a my si teď na plno užívali výhledy do kopcovitého údolí, které se nám otevíraly. Další z usměvavých bábinek, které nejdete jen na tomto kouzelném ostrově nám po příchodu zpět na ubytování připravila vydatnou snídani a tak jsme se plni nových sil mohli vydat na další část naší cesty.

Horton’s Plain

Autobusem zpět do Hattonu jsme nastoupili přesně na tentýž vlak, ze kterého jsme předtím vystoupili. Přeplněný nebyl o nic méně, ale přece jen se nám podařilo ukořistit místa ve dveřích a cesta tak pro nás dostala zcela jiný rozměr. Bylo až neuvěřitelné, jak moc se krajina na pár kilometrech proměnila. Kdybychom nevěděli, že se nacházíme na tropickém ostrově v Indickém oceánu, klidně by nám mohli tvrdit, že jsme někde v Beskydech.

Naší další zastávkou byla vesnička Ohiya, která sama o sobě není ničím zvláštní, ale je výchozím bodem do národního parku Hortons Plain, kam jsme měli v plánu vyrazit další den. Klasicky pár hodin předem jsme si zabookovali ubytování v kempu, za což jsme byli později hodně rádi. Úplnou náhodou se totiž v tom samém kempu objevila skupinka 4 čechů, kteří měli na následující den obdobné plány jako my. Za výhodnou cenu jsme si tak společně ještě s dalšími Němci objednali odvoz tuktuky až k branám národního parku. (Mimochodem Češi a Němci byli na Srí Lance dvěma národnostmi, které jsme potkávali úplně nejčastěji.)

V pět ráno už jsme seděli jako sardinky namačkaní v tuktucích a razili si to na strmou náhorní plošinu, na které se rozprostírá jeden z nejkrásnějších parků tohoto ostrova. Včerejší vydatný déšť naštěstí před rozbřeskem ustal a zanechal po sobě hustou mlhu, která ale jen dodávala místu na magičnosti. Přes planiny se proháněli divocí jeleni, které bylo takto brzo ráno ještě možné zahlédnout.

Do parku si není možné donést nic plastového, s ochranou přírody to tady myslí opravdu vážně. Slunce pomalu stoupalo nad obzor a s ním se zvyšovala teplota, která se ráno pohybovala asi kolem 8 stupňů. Tohle už snad ani nebyla Srí Lanka. Krajina mi spíše připomínala USA či Nový Zéland. Vlastně bych nebyla ani moc překvapená, kdyby se z poza kopců vyřítil řvoucí dinosaurus. Takto nedotčená a divoká mohla být příroda klidně v období druhohor.

Po parku je možné se pohyboval po stezce, která celkem měří asi 10 Km a postupně vás provede náhorní plošinou, hustým lesem až na Worlds End, z jehož vrcholu člověk skutečně může nabýt dojmu, že se nachází na konci světa. Před svým koncem vás ještě stezka dovede k malebným vodopádům zvaným Baker’s Falls, které v období dešťů umí předvést nádhernou podívanou.