Nadčasové Kyoto

Emirates létá do celkem 75 států a bylo poměrně velkým štěstím, že jsem se tento měsíc podívala do země vycházejícího slunce – do Japonska. Z celkem 3 destinací na mě vyšla Osaka – po Tokiu druhé největší město tohoto ostrovního státu. Samotný let trvá z Dubaje necelých 9 hodin, ale díky bezmála 2 hodinové přestávce uběhne daleko rychleji. Japonci jako cestující jsou slušní a velmi disciplinovaní, kvůli poměrně strohé znalosti angličtiny je neuslyšíte si stěžovat, pokud ovšem sami nejste Japonci, to na vás klidně naloží veškeré starosti světa.

Osaka jako taková je městem velmi moderním a s největší pravděpodobností bude vypadat tak, jak si jej představujete. Změť mrakodrapů je na sebe naskládaná ve větších či menších rozestupech a všude pobíhají lidé, spěchající do zaměstnání nebo za jinými povinnostmi. Japonci jsou hodnoceni jako jeden z nejpracovitějších národů a i přes své vytížení se dožívají nejvyššího věku na světě. Může za to nejspíše správná životospráva a aktivní životní styl. O technologickém pokroku této země jsem se mohla přesvědčit hned při návštěvě toalety. Mimo splachovacího tlačítka, jež známe z Evropy se na míse nacházela ještě 2 další. To abyste si do čistoty mohli „vykoupat“ příslušné partie – podle toho, jakou potřebu jste zrovna vykonali. 🙂

Na městský ruch a moderní architekturu mě moc neužije a tak jsem ještě před odjezdem hledala, kam by se dalo z tohoto rušného mraveniště uniknout. Stačila chvilka a bylo jasné, že si následující den po příletu udělám výlet do Kyóta – menšího, ale o nic méně významného města, vzdáleného od Osaky asi hodinu cesty vlakem. Dostat se z hotelu na vlakovou stanici byla hračka, vyznat se však ve změti linek, popsaných v japonských znacích byl už větší oříšek. S kolegyní z Ukrajiny jsme si ale poradily a nakonec nastoupili na ten správný. Vlaky, ostatně jako veškerá doprava tady fungují přesně podle hodinek (za předpokladu, že pod ně s úmyslem ukončit svůj život nikdo neskáče – není to jev až tak neobvyklý). Za okny se rychle míhala kopcovitá krajina lemovaná shluky domků a rýžovými políčky.

První dojem z Kyota byl ten, že vypadá přesně jako Osaka – všude ty stejně vyhlížející budovy a stejně působící lidé. Kde jsou ta staletí kultury a tradice pro něž je Kyoto tak známé? Nebýt cedule na hlavním nádraží, myslela bych, že jsme si snad spletly adresu. Nutno však podotknout, že Staré Kyoto je ukryté všude dookola, často rovnou pod nosem. V Japonsku zrovna probíhal největší letní festival – Gion Matsuri. Centrum Kyota je vždy na 3 týdny v červenci vyhrazeno pro předvádění masivního průvodu, kdy můžete pozorovat Japonce oděné do slavnostních krojů, předvádějící dobové tance za zvuků tradiční hudby. Žel, dorazily jsme o den dřív, než mohl festival propuknout v plném proudu. Alespoň jsme si tak prohlížely dřevěné svatostánky ověnčené desítkami lampionů a slečny zahalené v „yukatách“ neboli letním kimonu, ovívající se pestrobarevnými vějíři. Jelikož léto bylo v plném proudu a teploty dosahovaly rekordních výšek, pořadatelé festivalu po ulicí rozdávali ne sice tak vyparáděné ale o nic méně účinné vějíře zdarma.

Na rozdíl od Osaky má Kyoto daleko zajímavější sbírku historických chrámů. Do roku 1868, než jej vystřídalo Tokio, bylo hlavním městem a za staletí existence sem císařský dvůr soustřeďoval mistry z celého Japonska, kteří svá díla dovedli k dokonalosti. Ačkoliv bylo Kyoto během 2. světové války na seznamu japonských měst, která měla být bombardována, naštěstí (pro nás) bylo ničení ušetřeno. Říká se, že chrámů je tady tolik (prý až 10 000), že by člověku nestačil na jejich prozkoumání celý život. Na 24 hodinový layover se to tak zdálo jako mise téměř nesplnitelná.

Nejlepším výstupním bodem ze kterého se vydat po stezce za chrámy je tradiční oblast Gion na východě města. Podařilo se nám tam dostat přes dlouhou třídu, která vlastně byla krytým tržištěm, kde se daly koupit tradiční japonské “delikatesy”.

Ztělesněním starého Kyota a vlastně celého Japonska jsou Geishi. S přáním nějakou zahlédnout jsme vykrucovaly krky na všechny strany, krásky se ale asi před palčivým Sluncem skrývaly někde ve stínech chrámů. Vystoupaly jsme tak do úzkých uliček Ishibe Koji a obdivovaly tradiční Kyotské domečky. Právě v této oblasti jsou k nalezení některé Ryokan – tradiční Japonské hostince, kde se můžete zasnít do dob dávno minulých. Jen kousek od dojetí rikšou se nachází úzké uličky Sannen-Zaka a Ninen Zaka, místa tradičních čajoven a obchůdků s uměním.

Jako hlavní stavební materiál Japonci už odedávna používali dřevo a to hned z několika důvodů. Byl to jeden z mála materiálů, kterého bylo na souostroví vždy dostatek. Při změnách počasí, které jsou zde navíc extrémní dřevo dovoluje vzduchu volně proudit a stavba se tak neznehodnocuje. Při častých zemětřeseních navíc dřevo platí za ne tak nebezpečný a snadno obnovitelný materiál. Pro Japonce je velmi důležité spojení s přírodou a dokonalý soulad s životním prostředím a tak se téměř každý chrám obklopuje rozsáhlými zahradami. Však pojem japonská zahrada je známý všude po světě.

Prodírající se davy turistů jsme se pustily po strmých schůdcích, vedoucích k chrámům, ukrytých v nedalekých kopcích. Beze sporu nejvýznamnější byl Kijomizu – dera.

Tento buddhistický chrám je tvořen několika budovami z nichž nejpozoruhodnější je Hondó (Hlavní síň), přechízející ve venkovní terasu podepíranou dřevěnými sloupy, z níž lze vidět scenérii města pod chrámem. Někde v dálce zvonil gong a v tmavých zákoutích terasy posedávali lidé, šeptajících si své modlitby, zahaleni v kouři z čoudícího kadidla. Hloučky lidí vystávaly frontu u vodopádu Otowa No – taki, z něhož návštěvníci pijí vodu, která prý přináší zdraví a dlouhověkost. Po prohlídce chrámu jsme se přes kopec posetý pomníky, o němž jsme později zjistily že se jedná o hřbitov vydaly zpět do centra města. Nevím, jestli jsme si to jen nevsugerovaly ale sotva jsme přešly brány hřbitovu, obloha se začala zatahovat. Přes náhrobky poletovali krkavci a jim podobní opeřenci a mě v tu chvíli naskočila husí kůže. Snad nezačne pršet.

V tomto bodě mě má společnice opustila, že se vrátí na hotel, ale já chtěla navštívit ještě jedno místo. Ze všech Kyótských chrámů se prý nic nevyrovná Fushimi Inari – Taisha. Zasvěcený Inari – bohu rýže, jenž je zobrazován v podobě lišky se tento chrámový komplex rozprostírá od úpatí až po vrchol stejnojmenné hory Inari. Od hlavního chrámu vede mimořádná 2 a půl míle dlouhá stezka, lemovaná více než 10 000 bránami Tori. Do jejich pilířů jsou vyryty japonské znaky o jejichž významu jsem se mohla jenom domýšlet.

Už tradičně tlačena časem ale taky deštěm a davy turistů, jsem si to po krátké obhlídce zamířila vlakem zpět do Osaky, pryč ze starého Kyota. I když, sami místní tvrdí, že není nic jako Staré či Nové Kyoto.

Kyoto je prostě Kyoto – tady, teď a navždy.

24. 8. 2017, Dubaj, UAE