Manila – s nejmenší sopkou na světě

Let do Manily – hlavního města Filipín vyšel na ten nejhorší možný čas. Jít spát v 6 večer, aby se člověk na 00:30 dostal na letiště. Tyhle noční výjezdy nepatří k mým oblíbeným. Ale všechno dobré, následující zážitky vždycky vše vynahradí. Do Manily létáme hned na třech různých linkách. První z nich je takový černý Petr – layover (tedy odpočinek) pouhých 18 hodin stačí tak akorát na dospání časového posunu. Druhý je o něco lepší – 30 hodinový layover (právě tenhle jsem absolvovala). A doslova za odměnu je 72 hodinový layover, jenž svou délkou představuje malé prázdniny.

Já a mí kolegové jsme nebyli jediní, kdo se ten den rozhodl vydat na výlet k nedaleké Taal Volcano. V příjezdové hale následující ráno již čekalo dalších 6 lidí z onoho zmiňovaného 3 denního layoveru (závist)! Všechny si nás vyzvedl Sam – místní, se kterým jsme si předem domluvili, že nás na sopku zaveze. Naskákali jsme tak do jeho vymazleného minivanu a vrhli se na Filipínské dálnice. S playlistem, který byl sestaven z těch nejprofláklejších diskotékových hitů a skákajícíma a řvoucíma děckama na zadních sedačkách, jsem si připadala jako na školním výletě. Říkala jsem k „nedaleké“ že…no tak ačkoli je to k sopce vzdušno čarou necelých 60 kilometrů, cesta hustou dopravní zácpou nakonec zabrala bezmála 2 hodiny. Alespoň ale bylo na co koukat! Beton města za nedlouho vystřídala zelená, ale opravdu ZELENÁ vlnící se krajina. Ta byla nejčastěji posetá místy hustým pralesním křovím, kde se pásly zbloudilé kozy a krávy, místy honosnými vilami i plechovými boudami, které se sotva držely na nohou. To vše pod blankytně modrou oblohou s mráčky jako z cukrové vaty.

Dorachotili jsme se až k malé vesničce. Ta je sice jen jednou z mnoha na okrajích jezera, v jejímž středu se sopka nachází, ale z ní jediné je možno se na vulkán dostat. Bangka – tak se nazývá tradiční filipínská loď byla dalším dopravním prostředkem, který jsme toho dne využili. Zvuk vln, narážejících do trupu lodi, řvoucí motor, spektakulární výhled na okolní ostrůvky a osvěžující vánek nám na čas daly zapomenout na 90% vlhkost, která je na Filipínách normální.

Na vrchol sopky se šlo dostat dvěma způsoby – po svých, nebo na hřbetech poníků, na jejichž pronájmu si zde plno místních založilo živnost. Zvířata ale už i tak vypadala dost zuboženě, a tak se většina z nás vydala na krkolomou túru. Ale jaký pak track, šlo v podstatě o 30 minutovou procházku, kterou ztěžovala akorát ona zmiňovaná vlhkost. Zvládli jsme to! Až na vrchol, kde se nám otevřel výhled do kráteru nejmenšího aktivního vulkánu na světě. Kam oko dohlédlo, všude jen tyrkysová voda, zeleň a blankytná modř nebe. A taky zápach jedovaté síry, vyvěrající z hlubin kráteru, který nedal zapomenout, že i nádhera přírody může být smrtelná. I když poslední erupce proběhla někdy v roce 1977, častým zemětřesením na sebe sopka neustále upozorňuje. Její činnost je soustavně hlídána místním Seismologickým ústavem a zakládání osad na ostrově je zakázáno. Ale místní nevypadali, že by je to moc zajímalo.

Na vrchol sopky nás doprovázel jeden z mnoha místních průvodců David (ne že by ho bylo potřeba, stačilo by říct – „jděte rovně po stezce až na vrchol“). Tak jsem se ho alespoň snažila trochu vyzpovídat. Dozvěděla jsem se ale tak akorát to, že se Filipíny skládají z více než 7000 ostrovů, jinak byl docela skoupý na slovo.

Překvapilo mě, že všichni tady kromě filipínštiny, která je úředním jazykem taky bez problémů zvládají angličtinu a dokonce španělštinu! Za vším hledej kolonizátory. Teprve roku 1946 dosáhla země nezávislosti od Americké nadvlády. Od té doby si tady lidé ve „svobodných“ volbách sami volí své prezidenty. Ten současný – Rodrigo Duterte je znám především díky své ostré protidrogové politice. Myšlenka dobrá, provedení už tak moc ne. Jen za jeho vlády bylo v zemi zabito na 3000 uživatelů a prodejců narkotik, kteří mohou být beztrestně a bez soudu popraveni jen na základě podezření.

Po cestě zpět jsme se opět dostali do vesničky, ze které jsme vycházeli. Skromné baráčky ze dřeva a plechu hlídaly tlupy pouličních psů a taky pestrobarevní kohouti, v klecích a přivázaní na provázku. Kohoutí zápasy jsou oblíbené v mnoha zemích. Tady na Filipínách jsou spojeny především s kultem plodnosti, hlavně však s hazardem. Učení křesťanské církve, ani zákony nedokáží zmírnit vášeň místních pro tyto krvavé souboje, kdy jeden z kohoutích bojovníku nevyhnutelně skončí s podříznutým hrdlem, pravděpodobně na něčím talíři.

Kuře jsem si tak na oběd nedala a z pochoutek, které pro nás místní připravili jsem zvolila raději mix zeleniny, rýže a delikátní ryby (o které už jsem zapomněla jak se jmenovala), jejíž chuť dokreslovala kyselost malých zelených limetek, které jsou tady na Filipínách typické.

Výborné jídlo, cenová dostupnost a nádherná příroda dělají z Filipín cestovatelský skvost. Sam (náš řidič) nás ujišťoval, že Taal Volcano, který jsme právě navštívili není nic, ve srovnání se zbytkem země. Takže jestli tohle bylo nic, co pak musí ukrývat těch dalších 7000 ostrovů…? No, třeba to někdy zjistíme. 🙂

24. 2. 2017, Dubaj, UAE