Prázdniny v Římě

Mnohým by povolání letušky mohlo více než práci připomínat spíše nikdy nekončící dovolenou. Přelétávání z jednoho zajímavého místa k druhému a možnost se někam kouknout od toho nemá daleko. Jenže ono ve výsledku člověk nejvíce času stejně stráví v tom letadle nebo „doma“ v Dubaji a na mysl se mu začnou vkrádat myšlenky, že těch 24 hodin na layoveru mu tak úplně nestačí. Pak tedy nezbývá, než si vzít tu skutečnou dovolenou a vydat se tam, kam Vás to zrovna táhne. Mě to tentokrát dotáhlo do „Věčného města“, centra starověkého impéria – majestátního Říma a parťáka na téhle výpravě mi nemohl dělat nikdo lepší než mého srdce šampión :).Před dovolenou ještě bylo třeba odpracovat lety do Španělska a Francie.

V Madridu se mi podařilo zatoulat do královské zahrady a paláce a ačkoliv se město může pyšnit několika architektonicky zajímavými budovami, usoudila jsem, že jednodenní návštěva byla tak nějak dostatečná. Po návratu do Dubaje jsem si mohla užít 20ti hodinovou pauzu a hned naskočit na let do Paříže. Po příletu na letiště Charles De Gaulle se z oblohy spustila směsice mokrého sněhu a zatímco mé asijské spolupracovnice spustily povyk, jelikož to pro ně bylo poprvé, co viděly nějakou podobu sněhu naživo, já se jen otřásla a ještě více se zachumlala do saka. Už jsem asi těmi letními teplotami v Dubaji moc zhýčkaná. Nepřízeň počasí, únava a velká vzdálenost od centra způsobily, že jsem tento layover nikam nevyrazila a raději se rozhodla načerpat síly na nadcházející dny. Zpět do Dubaje jsme se dostali něco po půlnoci a zbývalo tak asi 6 hodin na to se dostat na letiště a chytit další let do Budapeště, tentokrát už jako cestující.

Jako oživlá zombie jsem se dobelhala na palubu a modlila se, aby se mi podařilo alespoň na pár hodin usnout. Znáte ale ten pocit, kdy jste tak moc unavení, že prostě nedokážete vypnout? A to mimčo na protější sedačce kvílelo, jako když ho na nože berou. Láďovi jsem tak v Budapešti jen bezvládně padla do náruče a velkou část dne prospala. Večer jsme se ještě zúčastnili oficiální rozlučky s Láďovými kamarády z Erasmu, následující den vyřídili nutné nezbytnosti, nabalili svačiny a asi ve 4 ráno se vydali na zdlouhavou cestu na letiště.

Cesta do města

Z Budapeště hodně vylítávají nízkonákladovky typu WizzAir a RyanAir a právě druhou zmiňovanou společnost jsme si pro svou cestu vybrali. Po bezpečnostní kontrole následoval první šok. To když očekáváte, že se vydáte na let ale místo normálního gateu vás vyženou ven na mráz, kde stepujete tak akorát dlouho na to, aby vám neumrzly palce na nohou. Po přechodu zmíněného nástupního gateu, jenž více než cokoliv jiného připomínal bývalý hangár nebo skladiště, nastal druhý šok. Letadla Emirates patří mezi ty největší, a tak tenhle maličký boeing oproti těm, na které jsem si navykla, vypadal spíše jako dětská hračka. Dva dobře živení postarší stevardi před odletem zademonstrovali, jak se zapíná bezpečnostní pás a tím, jak se zdálo jejich práce pro tento výlet skončila. Let se délkou trvání podobal spíše jízdě vlakem a už po chvíli člověk mohl z okna pozorovat kopečky zvlněné italské krajiny. Letadlo začalo klesat…už se skoro dotýkalo země…„kde je ta ranvej?!“…tak to snad přistaneme na poli! 😀 V poslední minutě se objevila plocha letiště Ciampino a my se bezpečně dotkli Italské půdy, ladně – jako by letadlo nevážilo více než osobák. Sluníčko svítilo a teploty byly i přes zimní období na příjemných 10 stupních. Naskočit na vlak a po asi další hodině cesty už jsme vystupovali na hlavním nádraží. Náš příbytek – hotel Marsala se nacházel strategicky hned u nádraží přes cestu. Na recepci nás s klasickým „Bon Giorno“ přivítal postarší pán, upozorňujíc nás, že ubytovat se lze až po 13. hodině. Tak jsme se otočili, ža teda příjdeme později a rovnou se vydali prozkoumávat život v ulicích.

První seznamování

Řím je jako jedno živoucí muzeum pod modrou oblohou. Kam kopnete, tam je vysoká pravděpodobnost, že objevíte nějakou historickou vykopávku. A jak by ne, když podle nejstarších údajů bylo město založeno před více jak 2 700 lety (přesněji roku 753. př. n. l.). Za tu dobu se na něm vyřádili architekti nejrůznějších historických období.

Naše první kroky směřovaly do nejbližšího okolí. Nahlédli jsme do páru kostelíků, kterých je po Římě rozeseto nepřeberné množství. Vždyť je Řím taky centrem křesťanství. Po hledání neexistujícího infocentra jsme doputovali ke gigantické stavbě, která, jako by tak do okolní historické krajiny tak úplně nezapadala.

Monument Vittoria Emanuela II. byl vystavěn v první polovině 20. století na počest prvního krále nově sjednocené Itálie. Na vrcholu kolosální stavby z bílého mramoru se vyjímá socha samotného krále jedoucího na koni, řada korintských sloupů a několik fontán. Místní ještě dnes stavbu posměšně přirovnávají k svatebnímu dortu nebo psacímu stroji a ve své době byla budova velmi kritizována z několika kontroverzních důvodů. „Moc velký…moc bílý…moc pompézní.“ Navíc kvůli výstavbě musela být zničena velká část původního Kapitolského vrchu ještě z dob antiky. Nicméně výhled odtud byl parádní a našli jsme tak přímou cestou rovnou ke Koloseu. Těšila jsem se na závan historické atmosféry… a objeví se…

hlavní silnice, jeřáby všude dokola a množství turistů, přes které je nutno se téměř prodírat. Takový obrázek by si cestovky do katalogu nedaly. Navíc vás na každém kroku zastaví prodavači selfie tyček (tak to tady dělají všichni ti uprchlíci…?) či „průvodci“ kteří na netu koupili zlevněné lístky a teď se je snaží prodat za plnou cenu. Jeden, dva by se dali snést. Po desátem už máte chuť si na čelo přišpendlit nálepku se zprávou „ŽÁDNÉ LÍSTKY NECHCEM!“ Dovnitř Kolosea jsme se ani nesnažili dostat a místo toho jsme jen amfiteátr obdivovali zvenku. Stavba je stará téměř 2000 let a původně prý byla schopna pojmout až 50 000 diváků. Vedle gladiátorských her se zde pořádaly stylizované námořní bitvy, zápasy s divou zvěří, popravy a další srandy k pobavení místního lidu. Ačkoliv periodicky se opakující zemětřesení a zloději kamenů z Kolosea učinili zříceninu, stále z něj zbylo dost na to, aby se stalo skutečným symbolem.

V nohách už jsme začali cítit únavu a tak jsme se pomalu vydali zpět k našemu současnému domovu. Trošku mrzutý pan recepční nam předal klíče, vytáhl z nás „turistický poplatek městu“ (3 eura na osobu na den – pokud by se sem někdo v brzkých dnech chystal ;). Postel na pokoji vypadala, že už toho hodně zažila ale televize byl luxus, který jsme za ty peníze opravdu nečekali :).

Tak se staví historie

Následující den jsme měli v plánu vydat se objevovat zákoutí centra. Na hotelové snídani jsme nabrali dostatek energie z tradičně pojaté snídaně v podobě croissantů, různých koláčků a několika latéček a namířili si to na opačný konec města, než který jsme prozkoumávali včera. Úzké uličky pro mě v mnohých ohledech vypadaly všechny stejně, ale Laďa nás s pomocí mapy a svého šestého smyslu vždycky dokázal dostat na místo určení. (No jo, geoinformatik!). Asi nejromantičtějším místem v celém Římě je Fontana Di Trevi. Viděli jste film La Dolce Vita? Já ne, ale prý se v něm tahle kašna proslavila jednou koupací scénou. Architekt a sochař Nicola Salvi se při tvorbě inspiroval královstvím oceánů a sochy vodního Boha a dalších vodních stvoření jsou vybudovány z bílého mramoru. Tak jsme si i my do fontány hodili svou minci a v duchu vyslovili přání. Schálně jestli se vyplní :).

Jen o pár uliček dál se nachází další skvost, uprostřed Piazza de la Rotonda stojí Pantheon – původně pohanský kruhový chrám, zasvěcený všem Bohům. 16 žulových sloupců s korintksými hlavicemi, které svatyni z venku podpírají pocházejí z Egypta a každý váží asi 60 tun. Vlastní chrám tvoří velká kruhová aula, sestavená z jediného kusu kamene, zevnitř dekorovaná čtvercovými výklenky, které se v sobě postupně zmenšují. Přímo ve středu kopule je kruhový otvor o průměru 9 metrů, který funguje jako přirozený zdroj světla a zůstává stále otevřený (marně jsem si lámala hlavu, jak to dělají, když začne pršet). Uvnitř bohatě vyzdobeného sálu, kde je spolu s nejvýznamnějšími králi pohřben taky renesanční malíř Raffaello Sanzi, se člověk může usadit na dřevěných lavicích a obdivovat bohatě zdobený oltář i nástěnné fresky, které jsou z 50% původní. Posvátnou atmosférů místa ještě umocňoval z venku se linoucí zvuk pouličního hudebníka, který předváděl své umění hry na cello. Náměstí bylo poseto lidmi, hlavně dětmi na školních výletech. Co nemohlo uniknout naší pozornosti byla skupinka ostře vyzbrojených vojáků, kteří jako ostatně kolem všech důležitých budov hlídkovali za svými armádními vozy. Nejspíš reakce na nedálé události ve světě.

Páreček těžkooděnců hlídal vjezd také na Piazza Navona, podlouhlém barokním náměstí, které bylo vystavěno na původním stadionu ještě z doby před Kristem. Náměstí dominuje Palazzo Pamphilj, další významná křesťanská stavba a především Fontána Čtyř řek – která má znázorňovat nadvládu chrámu nad čtyřmi do té doby známými kontinenty. Náměstíčko bylo obklopeno množstvím kaféček a různých malých obchůdků, které lákaly k navštívení. My jsme se však křivolakými uličkami vydali až na konec oblasti kde tuhle část města obtéká Tibera. Není nic lepšího, než si jen užívat hezký den procházkou podél řeky a nemuset se starat o to, jestli máte dost času, abyste stihli wake up call :).  Blankytná obloha se odrážela ve vodní hladině, Slunce prosvítalo mezi stromy. Romantika jako blázen!

Podél řeky zpět do centra, přes Campo de Fiori –  náměstí plné zelinářů a obchůdků se suvenýry až na Tiberský ostrov. Malý ostrůvek dlouhý jen pár metrů podle legendy vznikl tak, že jakýsi král byl svržen do řeky a na jeho těle se začaly usazovat říční sedimenty. Po čase tu byl vybudován chrám boha lékařství protože na nepřístupném ostrově mohli být nemocní drženi v karanténě. Přes Teatro Marcello (jakási zmenšenina Kolosea), židovskou synagogu až na vršek Campidoglio, kde se nenápadně schovávala vlčice, která podle legendy vychovala bratry Romula a Rema – zakladatele města. Ostražitě hlídala vstup na Forum Romanum, bezesporu jednu z nejnavštěvovanějších oblastí města. O Římu se říká, že byl vystavěn na devíti pahorcích a právě toto náměstí, které odedávna patřilo za důležité centrum dění, je obklopováno dvěmi z nich – Palatinem a Kapitolem. Konaly se zde slavnosti, triumfální průvody, soudy, volby, politická shromáždění i trhy. Dnes už se více méně jedná o ruiny – bezesporu však malebné.

Na návštěvě u papeže

Že je Vatikán nejmenším státem na světě je obecně známo. Troufli byste si hádat, že se tahle pidizemička potýká s docela vysokou kriminalitou? V drtivé většině to způsobují kapsáři, kteří okrádají nic netušící turisty a než je příslušné úřady stačí chytit, utečou do jiného státu – tedy Itálie, kde už jsou na ně tamní zákony krátké. Nepomůže ani švýcarská garda, elita všech bodyguardů, jejichž hlavním úkolem je hlídat bezpečí papeže. Když se řekne Vatikán, všem se určitě vybaví tenhle obrázek:

Náměstí Sv. Petra, obklopující majestátní baziliku. Jen co se naleznete v jeho středu si uvědomíte, že tady se opravdu nacházíte u symbolu křesťanství. Všude kam zrak dohlédne se rozprostírá grandiózní mramorová kolonáda, kdysi navržena uznávaným architektem Gianem Lorenzem Berninim, sestávající z téměř tří stovek identických dórských sloupů. Na náměstí by se vměstnalo až 400 000 lidí a takhle v zimě, kde je v Římě turistů nejméně, místo působilo až prázdně. O to více nás ale ohromila jeho velikost. Ve středu náměstí se tyčí obelisk – dar dovezený z Egypta, který má znézorňovat sluneční paprsky. Průvodci, kterých i zde bylo až nad hlavu se nás snažili nalákat do některého z muzejí, my se však cíleně postavili do nekonečně vyhlížející fronty s myšlenkou dostat se na střechu baziliky. A po překonání bezpečnostní prověrky jako na letišti se nám to i vydařilo. Méně zdatní můžou využít výtah, pro otrlejší je tu potom 435 schodů, které stoupají nejdříve mírně, potom dost příkře, aby vás nakonec vyvedly ve středu kopule. Lepší výhled na Řím bychom si asi ani nepředstavili. Na horizontu se dokonce rýsovaly zasněžené vržky Apenin.

Cesta zpět na zem ohromí možná ještě více než samotný výstup, máte totiž jedinečnou možnost prohlédnout si také vnitřek baziliky. Přes 5 století a pod dohledem několika papežů se nejrůznější umělci podíleli na vytvoření podoby baziliky, v jaké ji můžeme vidět dnes. Nicméně je nádhera chrámu dávána za vděk především Michelangelovi, který se zasloužil o vytvoření kupole, kde dokázal skloubit harmonii okázalé výzdoby s velikostí docílených rozměrů – na výšku stavba dosahuje 130 metrů. Na výzdobě chrámu se podíleli ti nejvýznamnější malíři a sochaři, od Raphaela po Canovu. Centrální lodi dominuje barokní baldachýn z bronzu a mramoru od Giana Lorenza Berniniho a celý chrám je poset malbami znázorňující výjevy z bible. Jeden ani neví, kam se dříve koukat.  U východu z baziliky po pravé straně stojí jedno z nejznámnějších Michelangelových sochařských děl – Pieta. Pana Marie tady drží bezvládné tělo Ježíše a z jejího výrazu lze vyčíst láska a bolest, smutek i smíření. Jestli má každý muslim povinnost navštívit jednou za život Mekku, to stejné nepsaně platí pro křesťany v případě Vatikánu.

Cestu do Vatikánu střeží Andělský hrad – původně mauzoleum, které v průběhu dějin sloužilo jako papežská pevnost spojená tunelem ve hradbách s Vatikánem, rezidence a vězení. Dnes je z něj muzeum. Čas tady letí nějak rychle. Člověk se ani nenaděje a po druhém břehu Tibery se dostane až k Piazza del Popolo a rozlehlému parku na druhém konci města. Na našem seznamu nemohla chybět návštěva Španělských schodů, představující cestu ke Kostelu Nejsvětější Trojice. Název schodů je odvozen od stejně pojmenovaného náměstí. Jinak se Španělskem či španělským stylem nemají společného vůbec nic. V minulých letech ke schodům přicházela spousta mladých lidí, kteří doufali, že si jich všimne někdo z velkých umělců a právě je si zvolí za svůj model. Tuto tradici do jisté míry zastávají dodnes.

Jak završit hezký den? Přece sladkou tečkou na konec! Kávou a pravou italskou zmrzlinou, která byla určitě jedna z nejlepších, jakou jsme kdy ochutnali :).

Řím jako na dlani

Nastal poslední den a my si říkali, jak náš výlet završit. S jakou vzpomínkou tohle místo opouštět. Prozkoumali jsme nejbližší okolí, historické centrum i Vatikán. Nakonec jsme se rozhodli vydat i na místa, kam až tolik návštěvníků nezavítá. Prošli jsme nám už důvěrně známou oblastí přes Koloseum a  Palatinum přes Circo Maximu – bývalou arénu, kde se kdysi pořádaly hry a dostihy.

Naším cílem byla jihozápadní části města, schovaná v pravém ramenu řeky, která patří k nejvíce obydleným částem a člověk tady najde malé, rodinné restaurace, kde dělají tu nejlepší domácí pizzu a těstoviny za přijatelné ceny. Přesvědčili jsme se o tom na vlastní chuťové buňky. 🙂 Po všem tom dobrém jídle, kterého jsme si v Itálii dopřávali bylo třeba se dostat zase trochu do formy. Po třech na plno prochozených dnech i tenhle docela malinký kopec Monte del Gallo představoval docela výzvu. Ještě že jsme v báglu měli to víno! Po těžkém výstupu nám dodalo energii a vrátilo úsměv na tváře. Je fajn, když najdete spřízněnou duši, se kterou si máte pořád o čem povídat a čemu se divit, čemu se smát a s kým objevovat nové a nepoznané. 🙂

Ani nevím, jak dlouho jsme na té zídce seděli a dívali se do dáli. Z naší soukromé bubliny nás vytáhl až výstřel z děla, který se odehrával až děsivě blízko – přímo pod našima nohama dvojice vojáků v červených uniformách vytáhla pravý nefalšovaný kanon a s úderem dvanácté odpálila slavnostní salvu. Div jsem z té zídky nespadla! Ještě jsme tak chvilku bezcílně bloumali po okolí a vydali se na cestu zpět. Nikam jsme nespěchali. Času jsme pro jednou měli dost. Čas – ta nejcenější komodita. Každý člověk ho má jen omezené množství a nikdo by jím neměl plýtvat na malichernosti. Troufnu si říct, že za 4 dny jsme toho z věčného města stihli vidět opravdu hodně. Určitě ne celý Řím, ostatně se říká, že na to, aby člověk opravdu poznal všechna zákoutí tohoto města je jeden život moc krátký. Ale třeba se sem ještě někdy podíváme a možná spolu. Lepšího parťáka bych si nevybrala 🙂

A vám přeju to samé – pokud jste tady ještě nebyli. Tohle město nemůže nikoho zklamat. 🙂

30. 1. 2017, Dubaj